Otcovské fejetony: Na druhém chodníku

Nejhorší je, když jednoho dne zjistíte, že nejste tím člověkem, za jakého se vydáváte. Pak si říkáte: k čertu s procesem sebepoznávání! Co z toho mám? Leda nepříjemné pocity.

Já jsem si totiž poslední dobou začal uvědomovat, že ve mně má navrch typ, kterého už roky nemám rád. Toho maloměšťáka, který je nedůvěřivý vůči všemu jinému a zvláštnímu. Toho zakukleného rasistu. Toho opatrnického páprdu, který šestkrát měří, než alespoň jednou řízne. Jo, podobám se mu čím dál víc a nedá se s tím nic dělat.

Tuhle jsem jel v podvečer autobusem a na jedné ze zastávek přistoupila osmihlavá parta veselých mužů. Hovořili rusky, popíjeli pivo a strašlivě páchli. Jeden, co uměl nejlíp česky, mě kamarádsky chytil za rameno a prý jestli bych mu nepůjčil prachy. Aspoň tři stovky. Že manželce koupí dárek k narozeninám, pošle ho tam k nim a peníze mi vrátí příští měsíc. Sprostě jsem mu zalhal, že zrovna nemám peníze. Při tom jsem se díval na dýku, která mu buhvíproč visela u pasu a představoval jsem si, že kdybych mu rovnou řekl „prachy mám, ale ne pro tebe“, projede mi ta čepel břichem a domů ani nedojedu.

Vystrašilo mě to, až jsem se skoro podělal strachy a vystoupil na nejbližší zastávce. Věřím, že normální - tedy solidární a otevřený člověk by tomu nešťastnému stavebnímu dělníkovi dal pětikilo a možná by ho ještě pozval domů na večeři. A nejen to: poskytnul by mu sprchu, mýdlo, teplou vodu a třeba by ho nechal i přespat.

Fakt nevím, co se to se mnou děje, že se vyhýbám lidem, kteří jsou takzvaně jiní. Není to tak dlouho, co jsem šel s dcerkami (kterým je dohromady pět a půl roku) na procházku a na chodníku ležel opilec vydávající nesouvislé zvuky. Jsem si jistý, že každý normální otec v takové chvíli přivede děti co nejblíž a názorně předvede, jak se k takovému unavenému muži chovat. To znamená, že ho vezme na záda a odnese domů, kde mu poskykne první pomoc v podobě postele, nepozvracených šatů a později i jídla a peněz. Nic z toho jsem samozřejmě neudělal, přešli jsme na druhý chodník a starší dcerku jsem ještě manipuloval tvrzením, že tam na druhé straně leží zlý pán, který by nám všem mohl ublížit. Myslím, že mi uvěřila.

Moje nesnášenlivost se už několik let projevuje i tím, že nepomáhám lidem, kteří mě na ulicích a nádražích žádají o několik drobáků. Naposledy jsem takhle ublížil dívce, která vypadala jako feťačka. Prosila mě napuchlýma očima o kilo a já se vymluvil, že musím ještě koupit něco důležitého. Podobně jsem se vypořádal s ušmudlanými punkery v jednom pražském parku. Natahovali dlaně jako žebráci. Blekotali cosi o tom, že už tři dny nejedli. No a co, zamumlal jsem tak potichu, že jsem to slyšel jen já sám. A pak jsem udělal kličku jako Jágr a byl jsem z toho jejich sevření venku. Kdybych měl srdce na pravém místě, dal bych jim lístek s adresou k nám domů, aby mohli přijít v neděli na oběd. Určitě jsou lidé, kteří to tak dělají běžně.

O mém problematickém charakteru svědčí i skutečnost, že znám pouze jednoho jediného člověka, který se chová - jak jsem již zdůrazňoval - solidárně a otevřeně. Jmenuje se Standa, je mu něco mezi čtyřiceti a padesáti, žije mládenecky a hravě strčí do kapsy nejen mě, ale i kdejakou charitativní organizaci.

Svoji záchranářskou kariéru zahájil asi před pěti lety, kdy si vzal k srdci slova jakéhosi kněze, který v rádiu říkal, že v adventním období je dobré pomáhat těm, co nemají domov. Standa tedy pozval k sobě domů čtyři bezdomovce. Ti se u něj měli jako v ráji. I přesto nevydrželi ani do štedrovečerní hostiny. Odešli bez poděkování a nechali po sobě vyrabovaný byt. Po nich přišli a odešli další. Scénář byl pořád stejný.

Když jsem se Standy ptal, proč to nikdy neohlásil na policii, s úsměvem prohlásil, že neměl důvod. Prostě si vzali jen pár věcí, které v tu chvíli potřebovali víc než já, vykládal Standa a já se styděl, že něčeho takového nejsem schopen.

Mezi námi dvěma je dramatický rozdíl: zatímco já o solidaritě a pomoci umím za jistých okolností pouze žvanit, Standa koná. Naposledy mě překvapil tím, že se nastěhoval do činžáku, který obývají převážně sociálně slabé romské rodiny. Prý mu to přináší nové poznání. Zkoumá jinou kulturu. Zbavuje se předsudků. Když mu počtvrté během měsíce kdosi vypáčil dveře a vykradl byt, přestal kupovat a montovat nové zámky. Jeho dveře jsou neustále otevřeny. I tak lze žít.

Pravda je, že my sobci bez sociálního cítění tohle nikdy nepochopíme.