Někteří lidé rádi zdůrazňují svou pracovitost. Chlubí se, že ve firemní kanceláři setrvali až do pozdních večerních hodin. Už se ale nedozvíte, v kolik začali, co udělali a jak dlouho jim to ve skutečnosti trvalo.
Kláře je pětadvacet, v rodném okresním městě vystudovala obchodní akademii a v Praze si našla místo firemní asistentky. Je pohledná, spolehlivá, cílevědomá. V posledních pěti letech také absolvovala dvanáct kurzů, v nichž získala různé marketingové, komunikační a jiné užitečné dovednosti. Například ví, jak a) vařit kávu, b) vypnout (zapnout) počítač, c) usmát se na šéfa. Neslušně by se dalo napsat, že pro svůj profesní růst je schopná učinit cokoli, ale to je čirá spekulace, takže tyto sprosťárny nechme stranou.
Předpokládám, že i vy ji znáte. A jestli ne, určitě se s ní někde už brzy potkáte. Pamatujte si: bude to ta mladá žena, která většinou dělá rychlé pohyby. Nejen končetinami, ale i ústy. Hbitě hovoří do telefonu, i bez něj. Je taková... (jak to říct...) hektická!
Víte, někdy je mi líto těch, co ji marně zvou na odpolední kávu. Kdepak, to nemůžu, říká Klára. Smůla! Zase něco má, nejspíš pracovní schůzku a pak spoustu úkolů. Slunce zapadá, město tmavne, pouliční lampy svítí a ona sedí ve firemní kanceláři. Zase tu jsem do večera, sděluje komusi do mobilu. Dělá dojem, že je na to pyšná. Zřejmě se cítí důležitě.
Být v práci do večera, to je přece paráda! Nejlíp by o tom mohli vyprávět ženy a muži z nepřetržitých provozů. Ale mezi ty Klára nepatří. Její místo je mezi podivnými bytostmi, které podléhají fanatickému přesvědčení, že všichni, co pracují dlouho (a přitom nemusejí), budou svými nadřízenými hodnoceni jako pracovití.
Tuhle jsem si říkal, jak by bylo příjemné pracovat od šesti do tří. Mám s tím životní zkušenosti. Byly doby (nepříliš radostné), kdy jsem dorazil k tovární píchačce (přístroj na zaznamenávání příchodů a odchodů) dokonce v pět ráno a hodinu po poledni jsem už byl zase venku. Ne, ty roky bych nevracel ani náhodou. Jen přemýšlím, co člověku přináší pracovní doba, která je natažena (či přetažena) od dopoledne k podvečeru.
Několikaletá zkušenost z firemních prostředí mi napovídá, že málokde se oficiální doba pro práci využívá efektivně. Což takhle zavést časomíru, jaká funguje při hokejových zápasech? Nerad bych se někoho dotknul, ale čistý pracovní čas by leckde ukázal pravdu. Třeba by se zjistilo, že „dynamičtí“ lidé typu Kláry víc předstírají činnost než pracují. Při takovém experimentu by byly pravděpodobně odhaleni i tací, kteří svým lemplismem zdržují práci svých kolegů. A možná by se také došlo k závěru, že úkoly lze zvládnout za mnohem kratší dobu, což by v důsledku znamenalo jisté úspory a hlavně více volného času.
Smířil jsem se s tím, že moje generace (infikovaná životním stylem podnikatelů a manažerů devadesátých let - pracujích „čtyřiadvacet hodin denně“) se k něčemu takovému už nedohrabe. Nic nám ale nebrání, abychom svým jednáním připravili půdu pro naše děti. Ať jsou rychlí, přesní, svědomití. A hlavně: ať nemusejí trčet v práci do večera.
P.S. Přál bych to i případným potomkům slečny Kláry.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.