Otcovské fejetony: Důchod za obzorem

Popravdě řečeno, pracuji na tom už víc než dva roky. To je doba, během které jsem si nezapálil cigaretu. Kouři se vyhýbám a pokud potkám kuřáka, mívám ironické poznámky. Nerozpakuji se urazit i dámu. Tuhle mě sice jedna kolegyně v práci utřela větou, že nejhorší jsou ti „polepšení“, ale ani to mě neodradilo. Už se nemohu dočkat, až zase při nejbližší příležitosti lehce nadzvednu nějakou dýmající ženu.

Stejně tak se snažím ze svého života vyřadit alkohol. V naší domácí ledničce byste marně hledali lahváče nebo plechovkáče. Adresy pivnic úspěšně vytěsňuji z paměti, točené pivo mám spojené už jen s letní dovolenou a další výjimku bych udělal snad jen v případě nějakého mimořádného setkání. A dál? Když tvrdý alkohol, tak jedině slivovici z jižního Slovenska (jednou za rok ji dostáváme od příbuzných, můj tchán totiž pochází z Haliče u Lučence). Ani s vínem to nepřeháním, zpravidla ho piji při rodinných oslavách.

Zřejmě jsem už uplně ztracen, protože si nekupuji salámy a párky. A když jsme u jídla, přiznávám se, že představa pořádně omaštěného talíře, na němž leží houskové knedlíky a maso, ve mně vyvolává nepříjemné pocity. Kdyby mi někdo před takovými deseti lety řekl, že se jednou stanu příznivcem rýže a zeleninových příloh, vysmál bych se mu.

To, o čem tu píšu, má jediný cíl: nehuntovat se, udržet se ve formě. Nestárnout předčasně, nefotrovatět, nedědkovatět, však to znáte. A samozřejmě, že teď nemyslím pouze na tělo. I o duši je třeba pečovat. A tak se každý den učím obrňovat pro lidské agresivitě, vlezlosti, tuposti a všem těm podivným tlakům a nátlakům.

Pravda, často je to boj, ale rezignovat na něj by znamenalo, že se řítím do stanice, kde se scházejí zdecimovaní muži kolem šedesátky. Ti, kteří mají pocit, že život je v poslední fázi. Na tento typ lidí myslím poslední dobou stále častěji, stačí zaslechnout nářky nad tím, že politici se konečně rozhoupali ke krokům, které povedou ke zvýšení věkové hranice k odchodu do důchodu.

Kdekdo se děsí, že tento okamžik ho možná zastihne v 68 letech! V tisku se dokonce objevují názory odborníků, kteří tvrdí, že začátkem třicátých let tohoto století se bude chodit do důchodu v sedmdesáti. Proč ne. Můj děda (ročník 1920) přesluhoval dvanáct let a nebýt toho, že se mu kazil zrak, asi by dělal šoféra ještě dnes. Třeba jsem něco zdědil po něm, říkám si ve skrytu duše. Pokud tomu tak je, nemělo by mě zaskočit, až další generace politiků posune důchodcovský věk blíž k osmdesátce.

Do té doby se však bude muset změnit společenská atmosféra. Není přece možné, aby ženy a muži kolem padesátky měli dojem, že jsou na skluzavce do starého železa - aby se báli, že budou vyhozeni z práce jen kvůli věku. Je také zapotřebí radikálně měnit životní styl. Zapomenout na cigarety, omezit alkohol, nepřejídat se, dodržovat pravidla silničního provozu, nevytvářet stresové situace, mít svou kotvu a cíl.

Že vám to připadá ujeté? Společensky nepřijatelné? Až fanatické? Něco na tom je.

Ale než vyslovíte nahlas šťavnatý odsudek, snažte se pochopit jednoho cvoka, kterého tuhle ráno napadlo, že důchodu by si měl naplno užívat až v nebi.