Šikana ve škole, aneb jak to vidím já

Jedna matka mi poslala novinové výstřižky o šikaně ve škole, o zlém chování některých učitelů, o ponižování a útlaku dětí – a ovšem i o celkové nemravnosti českého národa. Byl toho docela pěkný svazek. Matka prosí, abych jejího mimořádně citlivého syna „zachránil“ před „takovou“ školou. Tento dvanáctiletý chlapec má nyní přejít z takzvané domácí školy do školy veřejné. Důvody pro pokračování domácí školy jsou v tomto konkrétním případě naštěstí jiného druhu, než je pouhý strach ze šikany, takže je chlapce možno s klidným svědomím před obyčejnou školou „zachránit“.

Jenomže rodičovský strach z dnešní školy neodbudeme mávnutím rukou. Když totiž všechny ty novinové zprávy a komentáře čtu, musím přiznat, že posílat dítě do „takové“ školy je vskutku nezodpovědné počínání. Novináři, bohužel, svou výběrovou pozorností (neřkuli nevědomostí) přece jen silně ovlivňují veřejné mínění a naše nešťastná matka prosící za své dítě je toho výmluvným svědectvím. Nicméně – nepodceňujme to.

V novinách se všechno točí kolem stoupající agresivity dnešních dětí a stoupajícího počtu školních agresorů. Přibývá prý i jejich hrubosti. Nevím. Nejsou čísla, která by dokládala, jak tomu bylo dříve a nyní. Něco se svádí na televizi, něco na domácí výchovu, něco na obecný nedostatek času. Ve výzkumu však není vskutku nic, čeho bychom se mohli spolehlivě chytit. Povětšině jen samé osobní názory (ostatně, jako tento můj). Naopak se převážně mlčí o obětech šikany. A přitom od dávných dob, co se v praxi se školní šikanou setkávám, je pro mne daleko větším psychologickým, psychoterapeutickým, pedagogickým (a nevím ještě jakým) problémem právě oběť než agresor.

Otrok a otrokář v jedné osobě

Snad je dnes opravdu ve škole více agresivity a více agresorů – ale není i více jejich potenciálních obětí? Není i více dětí, které jsou šikaně vystaveny? Dětí bez pomoci a bez ochrany, ale i bez vnitřní schopnosti pomoc a ochranu získat a agresi vzdorovat? A to, myslím, je ten problém, který uniká obecné pozornosti.

Už když jsme se s prof. Langmeierem zabývali psychickou deprivací dětí v dětských domovech, vytypovali jsme jednu skupinu vyznačující se náhradním uspokojováním základních psychických potřeb, především neuspokojené potřeby životní jistoty a pozitivní identity. Trápení druhých dětí, trápení zvířat, ale i narcistické shlížení sama v sobě, nezvladatelné sobectví, to jsou některé z typických rysů osobnosti těchto dětí. A přitom jsou to zbabělci. Otrok a otrokář v jedné osobě – tak jsem si je sám pro sebe charakterizoval. Kromě toho stejně tak dobře známe, čemu se říkávalo psychopatie a co se skrývá dnes za několika krycími názvy. A víme, že k násilnickému chování se dají děti „vychovat“ i v rodině. Víme, že v agresivitě a násilnostech nezřídka končí neurotizace dítěte, ať už doma, či ve škole.

Tohle je dost přehledné a jasné. A také se s tím (aspoň velkou většinou) dá něco dělat. Agresora můžeme zastrašit trestem, izolovat, jeho neblahé počínání můžeme kontrolovat, překazit, ztížit, minimalizovat. Má to ovšem dvě základní podmínky – že o takové agresi a jejím strůjci (či strůjcích) víme a že na straně těch, kdo k tomu mají moc a pověření, je vskutku ochota a schopnost účinně zasáhnout. Tohle je také to, po čem naši novináři volají a na čem se dokonale shodnou. Že celá věc má i druhou stranu, je ovšem ani nenapadne. Napadne to pedagogy a psychology? Asi ano – ale nezdá se mi, že by je bylo dost slyšet.

Jen si ještě připomeňme, že šikana a jiné násilnosti jsou převážně záležitostí mužskou, a ovšem i chlapeckou. Je tomu tak právě v době, kdy se mužská identita tvoří, tj. od 8 – 9 let výš. Přitom však ti, kdo by měli chlapeckou (excesivní) agresivitu zvládat, jsou až na vzácné výjimky ženy. A ty na to obecně vzato nemohou dobře stačit. V tomto bodě se prostě míjejí svým povoláním i posláním. Feminizace školství, stejně jako krize mužské role v manželství a rodině tu má své psychologicky dobře srozumitelné následky.

Oběť šikany

Kdo jsou vlastně oběti šikany? Které děti jsou druhými otloukány? Na koho si každý troufne? Kdo jsou ti (zpravidla hodní, slušní, neagresivní) nešťastníci, kteří se nedovedou účinně bránit? Myslím, že o nich víme podstatně méně než o zlých agresorech.

Ale ještě vážnější otázkou je, proč těmto nešťastníkům nikdo nepřijde na pomoc, proč se jich nikdo nezastane a proč to trvá bůhvíjak dlouho, než se na to přijde (a třeba jen náhodou).

Ne vždycky, ale přece jen až nápadně často (aspoň pro mne) jsou to chlapci konstituce měkké, kypré, neklukovské, se zájmy zvláštními, odtažitými, dospělými, chování v něčem nápadného, přemoudřelého a pro druhé děti překvapivého. Mnohdy je takové dítě také dost velký sobec, čímž zajisté žádné obliby u druhých nezíská. Někdy je i více dráždivé, takže se dá snáze vyprovokovat. Na jeho účet si potom kdekterý slaboch a zbabělec může dobývat společenský status humoristy, siláka či hrdiny.

Jedináčků je dnes příliš mnoho, než abychom jim funkci oběti mohli bez rozpaků přisoudit. Ale přece jen: jedináček je dnes dítě (ve větší míře než dítě z početnější rodiny) úzkostně vedené a ambiciózně přetížené vzdělávacími i jinými nároky. Je tedy potenciálně více vystaveno neurotizaci v rodině i ve škole. Stýká se převážně s dospělými, kteří se v něm vidí a kteří se mu většinou podřizují. Nemusí se o nic rozdělit a nic si odepřít. Má menší (ne-li žádnou) zkušenost se sourozeneckou konkurencí, ale i se sourozeneckou solidaritou. Má minimální trénink v dětské empatii. Však to znáte, sourozenci se perou, žárlí na sebe, žalují... ale když je malér a jeden dostane od rodičů vyhubováno, pláče i ten druhý. Jedináček nemá brášku nebo starší sestru, kteří by se ho zastali, kdyby mu někdo ubližoval. A on sám nemá příležitost poznat, co to psychicky znamená zastat se někoho slabšího.

Ubližovat se nesmí!

Můj návrh má několik bodů. Předně: agresi vůči slabšímu jedinci je třeba zastavit. Ubližovat se prostě nesmí! To musí být jasné ve třídě, v rodině, na veřejnosti – obecně! Jedná se o součást dobrých mravů. Stejně tak k dobrým mravům patří, že nikoho neponižujeme, neposmíváme se, nevytahujeme se na úkor někoho druhého!

K dobrým mravům též patří (a to pokládám za podstatné a rozhodující), že slabšímu pomáháme a bereme ho pod ochranu. Zastat se slabšího je statečnost, ubližovat mu je zbabělost! Ve středověku dokonce patřila ochrana slabších k rytířským ctnostem. Kampak se to v naší postmoderní době vytratilo? Povědomí o vlastní statečnosti patří k osobní identitě člověka. Kultivace a povznášení tohoto rysu je docela dobře v možnostech rodiny i školy. Učitelé se zde na nedostatek času a příležitosti vymlouvat vskutku nemohou!

Dále bychom měli kultivovat solidaritu dětí ve třídě a ohroženému dítěti (nebo už oběti) pomáhat k navázání přátelského vztahu s některým zdatným a dostatečně sebejistým dítětem. Hledáme mu protektora a ochránce – někoho, kdo je schopen mu porozumět a v případě potřeby se jej i zastat.

Konečně tu máme samotnou potenciální nebo už skutečnou oběť šikany. Jsem si dobře vědom, že pomoc není snadná, ale něco se přece jen dělat dá. Naprosto zde nevychází, když rodiče posílají chlapce na karate nebo na jiná asijská bojová umění, aby se uměl prát. Též představa, že naučíme takové dítě asertivitě (a někdy na to rodiče věnují dost peněz), podle mých zkušeností moc nevychází. Jde o hlubší povahové rysy, takže se k nim dostaneme také jen z větší hloubky. Já sám propaguji posilování mužské identity takového chlapce cvičením tělesné síly, překonáváním sama sebe v silových rekordech, pokud možno ve společném cvičení s otcem. Ale o tom už jsem psal vícekrát, takže bych se opakoval.

Dnes bych k tomu však přidal s daleko větším důrazem otužování takového dítěte přátelským kontaktem s druhými dětmi v mateřské škole. Znamená to pomáhat dítěti k přátelským vztahům, zvát druhé děti k němu domů, zařizovat věci tak, aby s druhými dětmi trávilo příjemné chvíle, pokud možno ve společné aktivitě. Moc často vidíme, že rodiče vozí dítě sem a tam do exklusivní školky a pak školy (a na tenis, na judo, na flétnu atd.) přes celou Prahu, a ono nemá v domě či v sousedství nikoho, s kým by si mohlo hrát a zakoušet docela obyčejné sdílení zábavy, radosti, napětí, spolupráce, soutěže, solidarity. Kde jinde pozná dítě věrnost a obětavost než v přátelských vztazích?

Je dobré rozvíjet pozitivní socializaci dítěte: vést je k empatii vůči druhým, k tomu, aby umělo zastat se druhého, pomáhat, překonat své sobectví!

Odstranit šikanu není snadné, nedělejme si iluze. Ale pracuje-li se na všech frontách, je větší naděje na úspěch. Nestěžujme si na agresivitu dětí a na televizi, ale ptejme se, co děláme pro nápravu. Jak je vidět, nejde o nic jiného než o běžné a obyčejné výchovné principy, které by měly obecně platit. Jako bychom na ně zapomněli. Nečekejme ale, prosím, že na ně přijdou novináři – to bychom se věru načekali.