Sourozenci a pěstounská péče

Znamená to, že v osudu lidí vystavených kdysi nebezpečí psychické deprivace má funkci ochrannou či obrannou a přispívá (v součinnosti s jinými takovými činiteli) k příznivému vývoji daného jedince i přes výchozí nepříznivé podmínky.

Zdeněk Matějček, Věduna Bubleová, Jiří Kovařík

V našem souboru těch, kdo vyrůstali trvale v dětských domovech, jsme u nikoho nezaznamenali hlubší pozitivní vztah, který by bylo možno označit jako „sourozenecký“. Zpětně si nemůžeme ověřit, zda za pobytu v dětském domově měli některého ze sourozenců ve své blízkosti – sami o tom ani v jednom případě spontánně nemluví. Ojediněle se však zmiňují, že po odchodu z dětského domova navázali s některými sourozenci kontakt nebo že se s nimi setkali např. na pohřbu matky – avšak dále s nimi kontakt neudržovali. Jde vesměs o sourozence, kteří žili mimo ústav, tj. buď nadále u vlastních rodičů nebo u příbuzných. Příznačné však je, že tento kontakt se sourozenci je méně problémový a méně emocionálně napjatý než kontakt s vlastními rodiči, pokud k němu náhodně nebo z iniciativy našich klientů došlo. Vůči vlastním rodičům přetrvává uvědomělá a sotva překonatelná výčitka, že dítě kdysi opustili a dál se k němu nehlásili. Často se v této spojitosti objevuje slovo zrada. Takováto výčitka vůči sourozencům odpadá. I když zůstali třeba v rodině, nelze je zajisté obviňovat z opuštění a zrady vůči našemu dítěti. Postoj k nim je víceméně neutrální. Pro naše výzkumné osoby DD nyní ve středním dospělém věku nezdají se být ničím víc než cizími lidmi.

Děti z pěstounských rodin

U dětí, jež byly vychovávány v pěstounských rodinách, je však situace podstatně jiná. Již dřívější zkušenost svědčila o tom, že vlastní sourozenci se mohou pozitivně uplatnit v životě osob vystavených v dětství psychické deprivaci. Proto např. do SOS dětských vesniček jsou přijímány vždy celé skupiny sourozenců a v náhradní rodinné péči už od let šedesátých platí zásada (bohužel vždy znovu porušovaná), že sourozenci se nemají od sebe oddělovat. V nynějším výzkumu nás však překvapila mohutnost tohoto vztahu.

V našem případě jde jednak o děti z SOS dětských vesniček, jednak o děti z individuálních pěstounských rodin. Situace v těchto dvou formách pěstounské péče z hlediska sourozenců je rozdílná.

Sourozenecké skupiny jsou typické především pro SOS dětské vesničky. Vyskytla se tu rodina s 8 vlastními sourozenci, v dalších rodinách byly sourozenecké dvojice nebo trojice „namíchány“ s jednotlivými „cizími“ dětmi apod. V individuálních pěstounských rodinách (pokud nejde o tzv. velké rodiny mající status „zařízení pro výkon pěstounské péče“) jsou vlastní sourozenecké skupiny vzácné, zato však jsou tu častěji vlastní děti pěstounů. Otázka pak zní, jak se přijaté děti sžívají s těmito (zřetelně) nevlastními „sourozenci“?

Již v začátku této výzkumné studie jsme se setkali s jednou pozoruhodnou (z hlediska výzkumu ovšem velmi nevítanou) okolností, totiž s odmítáním spolupráce. Osoby DD se při odmítání návštěvy našeho spolupracovníka nejčastěji odvolávají na svého manželského partnera, který „si rozhodně nepřeje, aby se jeho manželce (manželovi) připomínala minulost“. U osob SOS bylo odmítnutí účasti ve výzkumu naproti tomu ovlivněno postojem některého ze sourozenců či pseudosourozenců. Ukázalo se totiž, že i po odchodu z vesničky přetrvává velmi silná soudržnost bývalých členů téže rodiny a silná závislost „slabších“ jejich příslušníků na autoritě dominantního jejího člena. Ten má pak ve skupině autoritativní postavení. Opakovaně se nám stalo, že při prvním oslovení jednotliví členové rodiny s návštěvou souhlasili, sjednali si její termín, ale pak všichni odmítli, protože odmítl onen autoritativní sourozenec.

Sourozenecké vazby dokládají další poznatky. Citujme zápisy našich spolupracovníků i výroky některých výzkumných osob – např.: „Z rozhovorů vyplynul též známý fakt silných sourozeneckých vazeb mezi biologickými sourozenci (…) teprve fakt, že malý bratříček je v Dětské vesničce, přiměl jeho starší třináctiletou sestru, aby šla také do vesničky, ačkoliv do té doby rozhodně nechtěla opustit dětský domov a pěstounské péči se rozhodně bránila.“ Z jiné zprávy: „Druhým velice výrazným stmelovacím prvkem v rodině je nejstarší sestra J., která udržuje živé kontakty mezi jednotlivými sourozenci a jejich rodinami.“ Jeden muž SOS líčí, jak ne matka-pěstounka, nýbrž jeho starší bratr ho přivedl do náboženského společenství a vůbec v životě měl na něho hned po matce-pěstounce největší vliv.

Rozborem „životních příběhů“ však zjišťujeme jinou, patrně ještě podstatnější okolnost, že totiž sourozenecké vztahy v pěstounských rodinách překračují pozoruhodně rychle hranice pokrevnosti. Jeden muž SOS to charakterizuje takto: „V rodině se stíral rozdíl mezi sourozenci – jedna rodina – vlastní bratr jako každý jiný.“ Jedna žena SOS: „Důležité je spojenectví – že jsme byli spolu – spojenectví, domov.“ Muž PP: „Všechny jsem považoval za své bráchy a sestry, za svou rodinu.“ Bývalé přijaté děti mluví o ne-sourozencích, včetně vlastních dětí pěstounů, jako o „bratrech“ a „sestrách“, a to tak, že tazatel si musí často upřesňovat, o kom je vlastně řeč. Zvláště ve velkých pěstounských rodinách je starší bratr, tj. vlastní syn pěstounů, řádově třeba o 10 roků starší, zřejmě přitažlivějším identifikačním vzorem pro mladší přijaté dítě než otcovský pěstoun sám. Ve vzpomínkách našich respondentů osoba otce-pěstouna ustupuje celkově spíše do pozadí – v SOS dětské vesničce odpadá docela. Dominantní dospívající mladík tu má tedy obvykle větší příležitost stát se vzorem „mužnosti“ mladším dětem (a právě s touto dominantní rolí dospívajícího muže v rodině mají matky-pěstounky v SOS vesničce často mnoho starostí).

Rodinné společenství

Běžná zkušenost říká a naše nynější šetření to jen dokládá a potvrzuje, že mezi dětmi v pěstounské rodině, a to dětmi biologicky vlastními i nevlastními, včetně vlastních dětí pěstounů, se velmi rychle vytvářejí základní vztahy jako v tzv. normální vlastní rodině. Je to podle našeho mínění podstatný doklad toho, že tu vskutku vzniká rodinné společenství hodné toho jména, i se všemi jeho určujícími přívlastky. Původní pouhá biologická pokrevnost je tu nahrazována „pokrevností“ psychosociální, danou soužitím, tj. tisícem drobných denních interakcí, sdílením společných zážitků, směnou podnětů, dáváním a přijímáním v intimním citovém prostoru ohraničeném navenek jednak společným bydlištěm (čili domovem), jednak vztahy a vazbami k širšímu společenskému okolí.

Na jedné straně se tu vytváří i mezi nepravými sourozenci tzv. sourozenecké tabu. Znamená to, že děti v pěstounské rodině (i v rodině adoptivní, tj. stejně jako v rodině vlastní) si vzájemně nejsou pohlavně přitažlivé. Jde tedy o zábrany vysloveně přírodní, specificky rodinné a z hlediska evolučního existenčně důležité. I když se výjimky objeví, jsou vzhledem k okolnostem vlastně až překvapivě vzácné. Znamená to, že biologicky nepříbuzní jedinci (a tedy potenciální sexuální partneři) tu přejímají tabu, které evoluce za miliony let zabudovala do výbavy lidského rodu jako prostředek (takřka) vylučující tzv. příbuzenskou plemenitbu a chránící zdravý genetický fond.

Na druhé straně jsme svědky toho, že se tu překračuje biologická pokrevnost také druhým, tj. pozitivním, směrem, jak to právě dokumentujeme nálezy z našeho výzkumu. I mezi pravými i nepravými sourozenci se tu vytvářejí vztahy podpůrné a pomocné přetrvávající daleko do dospělosti. Sourozenci jsou si tu vzájemně zřejmě nejbližším a nejvydatnějším stimulačním prostředím. Bylo by proto jen dobře, aby si toho i sami pěstouni byli plně vědomi a tyto pozitivní sourozenecké vztahy posilovali – a aby si toho byly vědomy příslušné instituce, které konstituování náhradních rodin mají na starosti.