Ještě jednou o mužské a ženské logice

Odehrála se někdy v padesátých letech. Moje budoucí tchyně a tchán žili pokojně v rodinném domku na malém městě. Ona kuchařka, on, tuším, již v invalidním důchodě, jedno dítě. Peněz určitě nebylo nazbyt, ale podobně žila spousta rodin. Tchyně měla ku radosti malou zahrádku, tchán zase svého velkého koníčka - filatelii. Na větší nákupy se muselo z rodinného rozpočtu docela šetřit. A tak, když tchánovi dosloužil kabát, naznala tchyně, že by si měl koupit nový a šetřila. Až došetřila, vybavila tchána patřičným obnosem (nějak okolo tisícovky, což byly tenkrát dost velké peníze) a "příkazem", aby zajel do Tábora a zakoupil sobě zimník. Bylo to v sobotu, tehdy se ještě pracovalo a tak tchyni nijak nezarazilo, když po příchodu domů našla manžela, an sedí u stolu a přebírá se v milovaných známkách. Jala se promptně kuchtit sobotní oběd, když vtom ji vyrušilo manželovo nadšené zavolání: Boženko, pojď se podívat na tu nádheru". Šla do obýváku, koukla na stůl a viděla dva velké archy známek, na kterých byly podle ní naprosto identické ksichty nějakého velikána. "I" pravil dojatě tchán, "to jsou ty známky, které mi chyběly do sbírky" (nejsem odborník a tak neuvádím filatelistické detaily). Tchyně pokývala hlavou a zamířila znovu ke kuchyni, když v tom ji blesklo hlavou podezření. "Kolik ty archy stály?", děla temně. "No právě, Boženko, úplný pakatel, akorát tisícovku." " A kdes ji vzal?", zeptala se se vzrůstající jistotou, jaká bude odpověď. "No, víš, to je ta tisícovka, kterou jsem dostal na ten kabát", trošku bázlivě odvětil manžel.

Tak co byste dámy logicky udělaly. Já Vám prozradím, co udělala Boženka. Dlouze se zahleděla na svého chotě a pak pravila památná slova: "Tak víš co, až Ti bude v zimě chladno, tak si ty známky přilep na prdel." A tím byla celá záležitost skončena. No a logika? Ta byla bezesporu na obou stranách.