Všechno je relativní

Šedesátka na krku, to není jako padesátka nebo dokonce dvacítka. Taková dvacítka na krku moc neváží, nic ji nebolí, má všechno před sebou, je čilá a schopná i z toho krku seskočit. Ovšem šedesátka – ta si tam potvora sedí a sedí a hnout se nechce. Asi nějak ztloustla a zlenivěla, ale když už tam sedí, nechám ji být, ať si trošku odpočine. Nějaký pohyb by to ovšem chtělo, a i když mě šedesátka na krku tíží, půjdu s ní aspoň na procházku, ať se nadýchá čerstvého vzduchu.

Nemusela by ovšem tolik vážit, bolí mě už celý člověk. Ale co, svezu se i s ní šalinou a trošku si odpočinu. A koukejme, už jede a je nějaká narvaná. Samí dorostenci, za krkem jim sedí maximálně třicítka a dřepí a neuhnou. Copak nevidí, co sedí na krku mně? A někteří se sem cpou i s kočárky. Ti mrňousové na krku ještě nemají nic, ale oni sami už sedí a já se svou šedesátkou abych stála. Uznáte, že to jednomu zrovna náladu nepřidá.

Ještě, že mám tu svou šedesátku, ta se umí ozvat. No zaplať pánbů, už sedím, má šedesátka na krku vyhodila ze sedadla takovou ňákou, co předstírala, že je v devátým měsíci. No, možná že nepředstírala, ale na druhou stranu nechápu, proč s tím pupíkem nesedí doma. Že má taky chodit na procházku? Tak ať chodí, ale ať neleze do šaliny. Teď má jen pupík, ale za chvilku bude ještě chtít, aby se jí pomáhalo s kočárkem, známe to. A to já se svou šedesátkou za krkem fakt nemusím.

Ale koukejme se, kdo to přistupuje do tramvaje. Můj vnouček. Chudáček je mu teprve deset a už musí nosit takovou těžkou tašku do školy. Honem Míšo, pojď si sednout, tady máš místo, já postojím. Teď zrovna tu šedesátku za krkem vůbec, ale vůbec necítím.