Fekální story

Když jsme se vzali, společně jsme doma uklízeli, střídali se ve vaření a já si pořád lebedila, jakého to mám pořádného a praktického chlapa. Než se nám narodilo druhé dítě. Od té doby se mi zdá, jakoby mi manžela přímo z porodnice unesli ufouni a odoperovali mu půlku mozku - tu co ovládá práce v domácnosti. Ne že by se do nich nějak zvlášť hnal, ale jsou určité momenty, jako například když jsem nemocná nebo někam na pár hodin odejdu, kdy není zbytí. Zásadně obléká dětem oblečení toho druhého, nepřijde mu divné, že jeden má tričko sotva do pasu a druhý pod kolena, do myčky dává nádobí s naschlými zbytky jídla (i po minimálně stovce upozornění, že ho musí alespoň trošku odmočit), takže po vysušení to pak ostrým nožem odsekávám, do pračky nacpe dohromady rohožku, ručníky, moje spodní prádlo a dětské oblečení - všechno na vyvářku, o výsledku nemusím určitě vyprávět a vytírá stylem - postříkat podlahu savem a pak to rozmatlat mopem - není nad správnou desinfekci. Vaří už jen velmi výjímečně, ale když už, tak mi odklidí všechny věci z linky někam, kde bych je rozhodně nečekala a kde je najdu třeba až za několik týdnů. Ale to by ještě všechno šlo, koneckonců, je to živitel rodiny a skvělý otec. Když je doma, tak se dětem na 100 procent věnuje a zbožňuje je. Zážitek z minulého týdne mě ovšem přiměl k přemýšlení, jestli se mi můj úžasný praktický muž pomalu nemění na nepraktické čuně.

Přijdu takhle večer domů od zubaře. Po vrtání, tudíž ne v nejlepší náladě. Děti už v postelích, manžel sedí u televize. Na první pohled doma nic neobvyklého, po překročení dveří do obýváku mě ale praští pronikavý zápach.

Zeptám se manžela, co to je. On že nic necítí. Vydám se nahlížet pod stoly a sedačku, jestli se tam nevyskytuje nějaká špinavá plenka (nebylo by to poprvé). Nic. Zeptám se, jestli je náhodou zase nenechal běhat nahé a nepokadili se na koberec. On že ne. Uklidním se a s tím, že mám zřejmě čichové halucinace odkráčím do sprchy. Za chvilku jsem zpět a stejně tak i má halucinace. Otevřu okno, cítím vlahý zimní vítr, bohužel ale i smrádek. Znovu se jmu pátrat po jeho původu. Čichám čichám a největší koncentrace se zdá být okolo našeho nového stolu na počítač. Pod ním nic, na něm jen nevinně vypadající ubrousek. Odkryju ho a zkamením. Na mém krásném, naleštěném stole, dvacet centimetrů od laptopu, je prosím pěkně hovno přikryté vlhčeným ubrouskem.

Vím, že existují jemnější výrazy, ale píšu ten, co mě v tom šoku napadl první. Nevěřícně na to zírám, pak se otočím na manžela a říkám: "To snad nemyslíš vážně?!" Jedinou známkou, že mě manžel slyšel je, že změnil barvu obličeje jako vždy, když ho (dle mého názoru spravedlivě) kritizuji. Tváří se, že ho strašně zajímají titulky k seriálu, na který se nedívá. Jsem v ráži (nenacházím exkrementy na stole každý den), tak pokračuji: "Tak to snad uklidíš, ne?!" Ke kritice, kterou nesnáší, jsem přidala ješte přikazování, které je v jeho žebříčku popularity na druhém místě. Vyštěkne, že jsem hysterická a ať si to uklidím, když mi to tak vadí, jemu to nevadí.

Nevěřícně řeknu, že odcházím spát a doufám, že ráno to tam nenajdu. Našla. Opět jsem požádala manžela o odklizení, a dostalo se mi stejné odpovědi (jak se jednou zatvrdí, nic s ním nehne). Vzala jsem hovínko do papíru a šla s ním ven. Po návratu mi manžel teatrálně zatleskal a korunoval to slovy: "No vidíš, že to jde". Hm, bude se divit.

Rozhodla jsem se ho trošku vytrestat a hovínko mu dala po sedadlo do auta. Uvidíme, jestli mu ten zápach nebude vadit ani na malém prostoru. Odjel do práce a já celý den čekala na rozzuřený telefonát. Nic. Druhý ani třetí den také nic. Čtvrtý den jsme jeli všichni společně na nákup, už jsem si kladla otázku, jestli na to náhodou nepřišel a prostě to jen nekomentoval. Po zavření dveří v autě je mi jasné, že nepřišel.

Celou cestu jsem dýchala otevřeným okýnkem a potlačovala nutkání na zvracení, zatímco manžel za volantem vesele louskal slunečnicová semínka. O hovínku jsem znovu slysela až následující týden, kdy vezl kolegu z práce (svobodného, proto asi s citlivějším čichem) a ten ho na zápach upozornil. Hromádku pak našel celkem snadno. Kupodivu ani nebyl z mé odvety naštvaný. Kladu si otázku, jak se mohl z chlapa, co měl doma naklizeno a nesnesl jediný špinavý hrnek ve dřezu stát někdo, komu nevadí hovno vedle počítače (byť jde o hovínko jedné z jeho ratolestí)?! Toť otázka.