V jedné porodnici…

Zavolala jsem zástupci primáře (měl službu), že nechci nic konzultovat, že se chci přijet podívat, kde nemocnice je, kde je gynekologicko-porodnické oddělení a kouknout do porodního pokoje, jestli tedy zrovna bude volno. Odhadovala jsem, že personálu zaberu cca 10 minut času. Řekla jsem mu o příjemnosti vrchní sestry, on řekl, ať přijedeme, že s vrchní promluví.

Kolem 16. hodiny jsme dorazili do nemocnice. Došli jsme do 2. patra příslušného pavilonu, kde jsme chvíli počkali, než z hlaholající se sesterny vyšla sestřička. Té jsme se zeptali, zda si to tam můžeme prohlédnout a jestli by nám ukázala porodní pokoj.

Sestra: "To si ale musíte domluvit s vrchní sestrou."

Já: "S tou jsme mluvili odpoledne, nemá čas. Pan doktor XY nám řekl, že přijet můžeme. Jde nám o 10 minut. Je možné se podívat na pokoj?"

Sestra: "No můžete si tady projít oddělení, v tom vám nezabráním, ale na porodní boxy nemůžete, to lze jen s vrchní."

Já: "Prosím Vás, vrchní tady není, můžete nám, pokud se tam tedy nerodí, umožnit jen nakouknout?“

Sestra, oči těkaly mimo nás po stěně: "Mám tam nějakou práci, nejde to. Nashledanou." A odešla.

Manžel: "No to mi stačí. Vím, kde je porodní, šel bych pryč."

Odcházíme, já si to rozmýšlím, vracím se. Manžel se ptá, jestli má jít se mnou. Říkám: "Ne, anebo jak chceš." Samozřejmě si vybírá NE :-)

Projdu oddělení, nacházím novou sestřičku a trochu jedovatě se ptám: "Prosím Vás, je tady někdo z personálu, kdo se nebojí vrchní sestry?"

Ona: "No víte, my všichni spadáme pod vrchní sestru, jestli něco potřebujete běžte na sesternu."

Jdu do té místnosti, kde to před chvílí hlaholilo, tam sedí mladinká a „zkušená“ sestra, každá za svým stolem.

Ptám se: "Dobrý den, přijeli jsme po dohodě s panem doktorem XY, mohli bychom, prosím, vidět porodní pokoj?"

Zkušená: "To si musíte domluvit s vrchní sestrou."

Já, už značně naštvaně: "Prosím Vás, je tady někdo, kdo se nebojí vrchní sestry?" Obě zarytě mlčí, mimika žádná. "Vrchní sestra tady není, my jsme sem jeli dvě hodiny, chci jen vidět porodní pokoj, nepotřebuju probírat PP, ten mám probraný s primářem vaším i pediatrie... Dobře, řekněte mi, kde najdu doktora, který má službu."

Zkušená: "No toho jedině dole, ale tam se nedostanete, leda že bychom Vám ho zavolali...

ale vrchní sestra Vám řekla, abyste dnes nejezdili..."

Já: "Nikoho nevolejte, zajdu za ním sama."

O dvě patra níž, cestou po schodech vidím, že manžel stojí před skleněným vchodem, projdu na gynekologické oddělení (později se dozvídám, že normálně tam bývá zavřeno), klepu na dveře, z tmavého pokoje, kde hraje TV, vychází mladý doktor.

Já (již notně rozladěná, labilní prvorodička 2 týdny před termínem, hormony pracují): "Pane doktore, nezlobte se, mám dva týdny před porodem, dnes jsem mluvila s dr. XY, který mi řekl, že se můžem přijet podívat.“ Repete o tom, že PP mám probraný s primářem, že vrchní sestru opravdu nepotřebuji.

Dr: "No víte, tady je normálně pracovní doba do 15:30 a jsou tady v některých dnech organizovány prohlídky s výkladem." (na webu jsem nic nenašla)

Já: "Výklad nepotřebuju, chtěla bych jen vidět porodní pokoj. A o pracovní době to zas až tak není, ne? Je to spíš o ochotě personálu, ten tady je pořád. Manžel má taky práci a dřív jsme se bohužel nedostali, není možné věnovat nám 10 minut?"

To už přichází manžel, mně dojdou síly a vyhrknou mi slzy do očí. Slyším jen manžela, jak říká: "Zlatíčko, nebreč... ", a pak už mluví k doktorovi: "Nevím o čem jste mluvili, ...." Já odcházím beze slova ven z budovy, s pocitem a rozhodnutím, že raději umřu, než abych do něčeho takového jela rodit.

Sedím na nedaleké lavičce, za chvíli volá manžel, že jestli chceme, máme zajít nahoru za sestrami a říct jim, že dr. QW vzkazuje, že nám mají box ukázat."

Mě už samozřejmě nikdo k tomu baráku nedostane, manžel to přetlumočí doktorovi, ještě tam chvíli debatují, a pak odjíždíme domů.

Až doma po řádném vybrečení a uklidnění se dozvídám, že „mladý dr. má doma také těhotnou ženu, že jsou s ženskými jen problémy a že oni jako doktoři si u toho porodu potřebují udělat to svoje, změřit Apgar-score atd., pak že už je jim to jedno, ať si to mimino dají klidně na strop.“

Chápu, jsem hysterka, nenormální kráva s rozhozenými emocemi, kandidátka na laktační psychózu, která obtěžuje těžce pracující zdravotníky.