O čem se mezi partnery nemluví

Pro dobrý partnerský vztah a plně prožívané manželství je třeba řeč sexu nejen dobře vnímat, ale někdy i společně mluvit o tom, jak jí rozumíme, co naši touhu naplňuje a co nás zraňuje.

Na jedné straně jsme zvyklí, že se o sexu a jeho technice až do nejmenších detailů mluví ve společnosti velice otevřeně. Býváme znechuceni jeho banalizací. Na druhé straně hovoří psychologové o tom, že tvrdost jazyka v této oblasti ještě neznamená ochotu mladých lidí mluvit o svých skutečných osobních prožitcích a pocitech se svým partnerem. Možná právě pro onu deformovanost, která je médiím ve vztahu k sexu dnes vlastní, se některým lidem o vlastní sexualitě hovoří o to hůře.

Umění minikomunikace

V zásadě je pohlavnost komunikací nonverbální, tedy beze slov. Jeden člověk druhému „řečí těla“ sděluje, že ho má rád, že usiluje o to se ho zmocnit nebo se mu naopak s důvěrou oddat, že za otevřenost k vzájemnému darování touží projevit něžnou vděčnost.

Pokud do sebe skutečně sexuální programy obou partnerů zapadají tak dokonale jako forma a odlitek, je vše v pořádku a není asi nutné o tom příliš hovořit. Snad si jenom občas pochvalovat, jak že to je krásné, když si takto beze slov dobře rozumíme.

Ne každá dvojice má ale to štěstí, že oba programy vytvářejí harmonii. Některému páru vše takto dokonale „neklape“. Člověk pak cítí, že to nebo ono, co se jemu líbí dělat, ten druhý nijak nadšeně nepřijímá, nebo se dokonce brání. Že to nebo ono, po čem jeden touží, mu ten druhý nenabízí a neprokazuje. To bývá zraňující a jde o vážnou věc, o které se mlčet nesmí.

V zásadě je pro zachování spontánního projevu dobré, když se slovní komunikace obejde spíše s menším množstvím slov. Když se jen slovně naznačí, že by to nebo ono bylo vítáno, že by to nebo ono bylo lépe pokud možno vynechat. Když dám – nejlépe spolu s nějakým malým gestem – najevo, že se mne partner dotýká na nepravém místě či s nepřiměřenou intenzitou. Nejvhodnější a nejpřirozenější bývá své vyjádření neodkládat a využít k takovému slovu aktuální chvíli, kdy pocítíme, že partner směřuje k aktivitě, která nám nevyhovuje, nebo naopak kdy zatoužíme po tom, co partner opomíjí.

Je třeba pamatovat na to, že v důvěrných milostných chvílích člověk odkládá svou obrannou vrstvu a bývá obzvlášť zranitelný. Proto volíme takový způsob vyjádření a taková slova, která partnerovi nebudou znít jako výtka, výčitka či dokonce ironie. Dvě nejobyčejnější slůvka prosím a děkuji ve spojení s vhodným gestem dokáží zázraky. Bývá dobré také bezprostředně po vzájemném tělesném sblížení zdůraznit, co se líbilo. To může samo o sobě citlivému partnerovi podat dobrou zprávu o tom, co bylo přijato, a co spíše přijato nebylo.

Důležité je každé slovo

Aby takováto minikomunikace byla dostatečně účinná, je třeba věnovat velkou pozornost každému slovu toho druhého. Vyžaduje to o každém slově týkajícím se sexuálního prožívání se vší vážností přemýšlet. V tomto směru se dopouštějí chyb hlavně muži, kteří náznaky ženy, že to nebo ono není, jak by mělo být, někdy i po léta podceňují. Vycházejí z rozšířeného přesvědčení, že ženy přece normálně reptají, v duchu sloganu „neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane“. Takto podcenit ženiny náznaky nespokojenosti mívá tragické následky, které vystoupí na světlo někdy až tehdy, když jeden z partnerů ze vztahu odejde nebo si najde někoho jiného, kdo jeho přání bere vážně.

Žena totiž většinou ví, co chce, ale jen nemá odvahu to naplno formulovat. Jindy skutečně neví, co chce, sama v sobě se nevyzná. Nicméně kdo jiný by jí měl v takové situaci pomoci toto nevědomé poznat a odhalit tím, že bude ochoten s ní o jejím prožívání mluvit, když ne právě ten nejbližší člověk, její partner.

Pokud ovšem slovní minikomunikace nestačí k úpravě sexuální praxe mezi manželskými partnery, pak se nesmí dlouho otálet a bez odkladu podrobně prohovořit všechny pocitové nepohody. Mnohdy v tom dvojice není schopna sama mnoho učinit, a pak je žádoucí, aby společně vyhledali sexuologa. Jeho odborné zkušenosti jim usnadní pochopit pravou podstatu problému, může jim poradit, jak neporozumění překonat.

Znáte všechna rizika?

Obzvlášť důležitá je slovní komunikace o vnitřním prožívání sexuality u dosud svobodných partnerů, kteří se rozhodli, že se spolu do svatby sexuálně stýkat nebudou. Jde o to, aby eventuální přednosti takové zdrženlivosti, spočívající v zdůrazňovaném „nerozmělnění citového vztahu na drobné“ vícestrannou sexuální zkušeností za svobodna, převažovaly nad eventuálními riziky. Rizika spočívají v možnosti, že do manželství vstoupí dva lidé, kteří jsou založeni tak dalece odlišně, že mezi nimi bude dobrá tělesná komunikace znesnadněna, nebo dokonce vyloučena.

Někdy může být jeden z partnerů pro manželství zcela nevhodný. Může se jednat o osobu frigidní, osobu homosexuálně orientovanou nebo sexuálně deviantní. Představa, že sexuální deviant je člověk veskrze špatný, takže můj milovaný partner disponující tolika obdivovanými ušlechtilými vlastnostmi deviantem být přece nemůže, je mylná. Sexuální deviace je porucha, jejíž výskyt se nijak neváže na nějaké jiné poruchy nebo charakterové vady. Stejně jako mezi lidmi sexuálně normálními jsou také mezi devianty lidé hloupí i chytří, lidé ušlechtilí i podlí, poctiví i nepoctiví.

Komplikující skutečností je, že většina deviantů o své deviaci často dlouho neví, protože přijmout o sobě tak nepříjemnou informaci bývá obtížné. Zcela ji vytěsňují do nevědomí, a tak nemohou ani docenit její rizika. Toto nepřijímání informace o svém sexuálním založení, které je neslučitelné s manželstvím, se týká také osob homosexuálně orientovaných. Zvláště homosexuální křesťané, konfrontovaní s odmítavým morálním hodnocením církve, tuto zprávu o své orientaci přijímají mimořádně těžce.

Abstinence musí být těžká

Když za mnou přicházejí mladí křesťané, kteří si chtějí plnost sexuálního života uchovat pro manželství, s dotazem, jak čelit možnému riziku pozdějšího manželského nesouladu, dávám jim poněkud zjednodušující radu: Pokud je oběma spolu v tělesné blízkosti moc a moc dobře, pokud oba velmi naléhavě touží po tom, aby toto sblížení bylo plnější, až zcela naplněno úplným pohlavním stykem, a pokud zdržet se takového styku je pro oba velmi, velmi nesnadné, pak vše nasvědčuje tomu, že se jedná o dva jedince sexuálně normální. Při svém rozhodnutí abstinovat od plného sexuálního soužití před manželstvím příliš neriskují (úplně bez rizika není žádné rozhodnutí pro manželství).

Pokud ale jeden z nich nemá s dodržením pohlavní abstinence velké potíže, pak to není projev jeho mimořádné morální vyspělosti, ale toho, že něco není v pořádku s jeho sexuálním zdravím. Měl by o tom s tím druhým nejen otevřeně hovořit, ale neprodleně vyhledat konzultaci sexuologa.