Nejsme všichni stejní!

Většina z nás jaksi automaticky předpokládá, že ostatní lidé myslí a jednají stejně jako my. V každodenním životě, soukromém i pracovním, to může způsobit mnoho zbytečných problémů. Přitom by stačilo být si vědomi toho, že stejné situace prožívají různí lidé rozdílně.

Jana a Petr žili už pět let jako manželé. Ona v práci i v soukromí všechno ráda plánovala, často dlouho dopředu, on byl pravý opak. Ke všemu přistupoval mnohem spontánněji, měl dojem, že jakékoli plány ho svazují a nejraději dělal věci až na poslední chvíli. K hádkám kvůli tomu docházelo relativně často, nejvíce však tehdy, plánovali-li společnou letní dovolenou. Ona o ní chtěla mluvit již v listopadu, on se pokaždé rozčílil a argumentoval tím, že je přece ještě dost času a že teď opravdu není vhodná doba diskutovat o tom, co bude za více než půl roku. Pokaždé bylo mezi nimi kvůli tomu dusno a vlastně ani jeden nebyl spokojený. Jana se totiž domnívala, že Petra společná dovolená nezajímá, on ji zase obviňoval z přehnané pečlivosti, svázanosti a „puntičkářství“.

Podobné situace, i když ne tolik vyhrocené, mezi nimi nastávaly i v případě plánování společných víkendů. Nakonec se rozvedli. Jistě k tomu byly i jiné důvody, ale argumenty z oblasti neshody v přístupu ke společnému času zazněly hlasitě od obou i v soudní síni, takže pro ně bezesporu byly důležité.

Třeba by se jejich vztah podařilo zachránit nebo by se vůbec nevzali, kdyby se zabývali rozdíly, které mezi nimi v této oblasti panují - neshody při plánování času jim jistě vadily i dříve. Měli si tedy ujasnit, nakolik je to pro ně podstatné, a jednat podle toho. Na začátku měla být otevřená komunikace o tom, jak jedna a druhá strana ve skutečnosti situaci vnímá, a ujasnění toho, že tím vlastně trpí oba. Pokud měl jejich vztah pevné základy, byl zde prostor pro kompromis. Například se mohli dohodnout, že jeden rok se bude dovolená plánovat podle ní, druhý rok pak podle něho a pravidelně se střídat. Pokud by jim tento časový horizont nevyhovoval, existovala i možnost rozdělit společný roční čas na dovolenou na poloviny a každou z nich pak pojednat v režii jednoho z nich, aby to bylo spravedlivé. Kdyby se však včas ukázalo, že rozdíly ve vztahu k plánování/neplánování nejsou schopni překonat, mohli si ušetřit bolestivý rozvod.

Vnímání změny

V poslední době platí stále více heslo „Jediná jistota je stálá změna“. Změnám se prostě nelze vyhnout a záleží jen na nás, jak na ně budeme reagovat - pracovní prostředí samozřejmě nevyjímaje. Pan Zdeněk pracoval již desátý rok u nadnárodní farmaceutické společnosti a díky svým schopnostem a píli se vypracoval na manažerskou pozici. A právě v době, kdy byl se svojí kariérou velmi spokojen, přišla jako rána z čistého nebe informace o fúzi „jeho“ firmy s jinou. Tato zpráva zasáhla všechny.

Pan Zdeněk byl však velmi konzervativní typ, který se změnám celý život vyhýbal a bál se jich. Zpráva o fúzi ho doslova paralyzovala. Jako správný introvertní konzervativec nikomu nic neřekl a začal si ihned v duševním zmatku hledat novou práci. To se mu brzy podařilo. I nová práce sice znamenala změnu, ale měl štěstí, že mu „dal lano“ jeho známý - bývalý kolega, a proto neměl pocit skoku do neznáma a rád nabídku přijal.

Teprve v tuto chvíli podal ve své stávající práci výpověď. A nestačil se divit. Jeho šéf, který byl vůči změnám mnohem otevřenější a neuvědomil si, že druhý situaci vnímá jinak, mu řekl, že s ním i po fúzi počítal na zajímavou a zodpovědnou pozici, a požádal ho o stažení výpovědi. Pana Zdeňka to sice mile překvapilo, ale už dal mezitím slib v novém zaměstnání a bylo mu trapné své slovo brát zpět (tady se opět projevila jeho konzervativnost). Nakonec tedy odešel. V jeho původní firmě přišli o kvalitního zaměstnance a on sám nakonec v nové práci nebyl příliš spokojen. Přitom tato situace vůbec nemusela nastat, pokud by si oba aktéři příběhu uvědomili, jak rozdílně vnímají změnu, a přizpůsobili tomu svou komunikaci. Pan Zdeněk se mohl otevřeně zeptat šéfa na své šance po fúzi firmy a především jeho vedoucí měl pochopit, že pokud si chce udržet dobrého, leč konzervativního podřízeného, je potřeba mu to dát jasně a včas najevo, aby se uklidnil a zůstal. Ve chvíli, kdy byla výpověď již podaná, bylo prostě pozdě.

Vnímání nespravedlnosti

Ať si to uvědomujeme, nebo ne, lidé vnímají i spravedlnost nebo nespravedlnost rozdílně. Někteří z nás se pragmaticky řídí pouze zákonem a jinými normami, které upravují lidské chování. Jiní naopak silně pociťují lidský rozměr situací, snaží se „za vším vidět člověka“ a jsou za jistých okolností ochotni ledacos odpustit.

Zajímavě například před několika lety polarizoval názory veřejnosti čin sochaře Pavla Opočenského, který se aktivně zastal manželského páru ohrožovaného skinheady. Jeden ze skinheadů, kterého při tom bodl nožem, pak svému zranění podlehl. Jedni až nekriticky oslavovali Pavla Opočenského jako hrdinu, který se nebojí nastavit vlastní kůži a vystoupit proti přesile, druzí ho považovali za gaunera a násilníka. A když byl tentýž Opočenský později odsouzen za zneužívání mladých dívek, mnoho z jeho předchozích zastánců ani potom svůj názor na něj nezměnilo. To dokumentuje vysokou míru subjektivity vnímání zákona a spravedlnosti. A je dobré vzít v běžném životě v úvahu, že o tom, jaký názor kdo zastává, často nerozhoduje míra informací, které máme k dispozici, ale vlastní osobnostní nastavení.

Pokud se objeví dostatečně aktuální a emocionálně silné téma (týkající se například výchovných problémů s potomky), zastánci opačných názorů se přitom mohou dostat velmi snadno do konfliktu a vzájemně jeden druhého obviňovat z nesmyslného pohledu na věc.

Kritika a konflikt jsou další oblasti, kde se výrazně uplatňuje takzvaná interindividuální variabilita. Někteří lidé berou kritiku kladně jako příležitost ke zlepšení, zatímco jiné kritika zraňuje a demotivuje. Ty druhé je tedy zapotřebí kritizovat opatrněji (nejlépe v kontextu toho, co udělali dobře), chybou by však bylo je v oprávněných případech přestat zcela kritizovat. To by se totiž zbytečně zastavil jejich vývoj.

Jedince, který již konfliktní situaci prožívá naplno, může překvapit zjištění, že někdo jiný ještě ani nezaznamenal, že nějaký konflikt vůbec vznikl. Tento rozpor je samozřejmě také dán rozdíly v osobnostní typologii konkrétních jedinců. Konflikty jsou přitom téměř na denním pořádku - a to v práci i v soukromí. A jistě by se našla ještě celá řada dalších oblastí, kdy by bylo výhodou brát v úvahu, že jsme rozdílní.

MBTI v praxi

Spolu s představiteli pozitivní psychologie můžeme říci, že pochopení faktu, že lidé nejsou stejní a že je nutno chápat a tolerovat rozdíly mezi nimi, je klíčem ke spokojenějšímu životu.

Pomoci nám může mimo jiné také praktická aplikace hlubinné psychologie Carla Gustava Junga, která pod názvem MBTI (Myers-Briggs Type Indicator) dělí lidi podle čtyř kritérií do 16 osobnostně typologických skupin. Na tomto místě není účelné podrobně „pitvat“ jednotlivé osobnostní typy. Plně postačí východisko, že různí lidé stejné situace prožívají rozdílně - a že je to tak normální. Nemusíme v tom hledat cílený útok vůči sobě, nedostatek soudnosti ani snahu být za každou cenu zajímavý nebo stát v opozici. ¨

Autorka vystudovala ekonomiku zahraničního obchodu na VŠE v Praze a absolvovala bakalářské studium Vzdělávání dospělých na Univerzitě J. A. Komenského, tamtéž působí jako lektorka.