Láska ve válečném stavu

Kde má tento rozpor, vedoucí až k velkým krizím vztahů, svůj kořen?

„Mám ráda tyhle chvíle, kdy mu únava pomůže, aby se uvolnil, a povídá jen tak něco pro potěšení,“ myslí si Ona. „To, co vypravuje, není nijak zvlášť zajímavé, ale důležité je, že je se mnou v kontaktu. Mám chuť ho obejmout, jen tak, pro potěšení z okamžiku. Chopím se iniciativy a začnu s něžnostmi, aby to zase nebyl on, kdo musí začít, na což si trpce stěžuje. Na první polibek reaguje se zjevnou radostí, ale čím víc do toho dávám, tím je to horší. Nějak to není ono. Úsměv na tváři mu znehybněl a zdá se, že se mu nechce pokračovat. Když se chopím iniciativy já, nikdy to k ničemu nevede, nikdy to není ten pravý okamžik.“

„Líbí se mi, když má dobrou náladu, obsluhuje mě a je pozorná,“ uvažuje On. „V takových chvílích se cítím hýčkaný a život se zdá krásný. Povídám stále něco, jen abych povídal a rozesmál ji, protože vím, že mne ráda poslouchá. Co kdyby jednou začala s něžnostmi ona, skoro nikdy to neudělá. Přání se stává skutečností, ale něco tu nehraje. Dala se do toho s moc velkou vervou, jako by na tom závisel celý její život. Mám dojem, že by potřebovala tolik citu, kolik jí žádný muž nemůže dát. A už je to zase tady. Chce, abych jí znovu opakoval: Miluji tě. Začínám toho mít dost, vždyť je jako propast, do které bych spadl, kdybych se víc přiblížil.“

Zajatci stereotypů

Naše já má od počátku svého vývoje dvojí tendenci: přibližovat se k ostatním, abychom našli lásku, a vzdalovat se od nich, abychom si potvrdili svoji odlišnost. O tom, jak si tento dvojí pohyb v životě osvojíme, se rozhoduje od prvních okamžiků v našich vztazích s rodiči a závisí na něm později i podoba našeho partnerského vztahu. Všechno se odehrává mezi protikladnými póly splynutí a oddělení.

„Zase uniká, ale tentokrát za ním nepoběžím, mám dost té mužské nevšímavosti,“ řekne si Ona. „Mám dost toho chovat se podle jeho představ a čekat na cit, který stále nepřichází. Ještě před pěti minutami jsem ho chtěla objímat, a teď bych si to s ním nejraději vyřídila.“

„Když spustí své obvyklé tirády o životě ve dvou a o tom, že láska je i závazek, vzpění se ve mně prostě krev,“ probírá situaci On. „Zas další zkažený večer. Nic prostě nenechá volně plynout, zase musí připomínat své požadavky, žádat projevy citu. Člověk už má pak v hlavě jen jedinou myšlenku: odejít.“

Řetěz výčitek může v tomto duchu pokračovat, přicházejí slzy a zahořklost na obou stranách, možná i prásknutí dveřmi. Ona, aniž si to uvědomuje, stereotypně hledá především muže, který by jí měl dát všechno to, co jí nedal nebo nemohl dát její tatínek, a jemu tíže takového očekávání nahání strach. On se cítí částečně vinen, že nevyhovuje jejím představám, ale jako by mu chyběla jakási základní součást receptu na lásku, je bezmocný. Stejný zmatek pociťoval dřív před svou matkou. Matka z něj chtěla udělat někoho jiného, než je, a On, aniž si to uvědomuje, má strach ze stejné manipulace svou partnerkou.

Ona si neuvědomuje, jak ho tíží její představa o něm, On si neuvědomuje, jak ji tíží jeho nezájem. Ona ho očekává i pronásleduje, on mlčí a uniká jí. Každé z jejich gest prozrazuje, co jeden od druhého očekávají, ale dočkají se vždycky jenom zklamání.

Vysněný princ hlídá své hranice

Tyto dnes tak obvyklé obtíže partnerského vztahu mají svůj původ v tradiční patriarchální rodině, kde je otec vzdálený a příliš se nevyskytuje. Matka se pak jeho nepřítomnost a malou angažovanost pro rodinu snaží nahradit tím, že hraje více rolí současně. Právě otcův odstup totiž vytváří ženu, která příliš miluje, a naopak matčina starostlivost dává vznik muži, který má strach z lásky.

Když dívka postrádá otce, sní většinou o tom, že si ji vybere muž, kterého plně uspokojí a učiní ho šťastným. Otec byl vzdálený, a tak tento pohádkový přelud nikdy nezískal lidské rozměry. Je princeznou ve věži, která čeká na svého rytíře. Z psychologického hlediska se uvězní ve vlastní fantazii. Vysněné postavě se nemůže nikdo vyrovnat, a tak se jí první kontakty s muži promění v předvídatelnou katastrofu. Někdy se žena ä

ä tohoto svého ideálu drží velmi dlouho, přestože jí přináší v životě jen samé nezdary.

Stejně jako trápení žen, které dostatečně nepřijal jejich otec, je známo i trápení mužů, kteří se díky odtažitosti otce dostatečně neoddělili od své matky. Mužů trávících život jako zajatci přediva vin, které na ně vztah s matkou naložil a jemuž nejsou schopni čelit. Protože syn zažíval od matky často překračování hranic své osobnosti, bojí se podvědomě o své „teritorium“ i v partnerském vztahu.

Věčná děvčátka a drsné Amazonky

Z dívek, kterým chyběl otec, se stávají zajatkyně potřeby líbit se, nebo naopak osamělé rebelantky. Uzavírají se do vnitřního světa. „Věčná děvčátka“ mívají problémy s vlastním rozhodováním. Místo toho, aby taková žena jednala ve svém vlastním zájmu, přizpůsobuje se tomu, co od ní život nebo muž, s nímž žije, vyžaduje. Má však často mnoho potíží s tím, aby svou hořkost a zášť z takového stavu věcí zamaskovala.

Chce-li se žena dostat z bludného kruhu závislosti a vydobýt si vládu sama nad sebou, má jedinou možnost. Musí v sobě zničit vlastní obraz okouzlujícího a milovaného děvčátka a začít prosazovat své potřeby a myšlenky, i když se tím ocitne v nebezpečí, že se znelíbí svému okolí.

Opačným způsobem než „věčná děvčátka“ se s traumaty, která jim způsobil otec, vyrovnávají „Amazonky“. Místo toho, aby si jako „věčná děvčátka“ řekly: „Okouzlím ho, a pak budu vědět, že za něco stojím,“ si Amazonky myslí: „Dokážu mu, že mám hodnotu, jeho vlastními zbraněmi.“ Skoncují se svým ženstvím, pohrdají okouzlováním mužů a stávají se ženami se smyslem pro povinnost a zásady.

Od toho už je pak jen krok k ženám mučednicím, které nade vše povyšují oddanost a sebeobětování. K uzdravení takové mučednice je potřeba, aby se rozzlobila na své sebeobětování a došla k závěru, že skrytou podstatou jejího ctnostného a ztuhlého chování je to, že se od dětství cítí odmítnutá a chce, aby ji všichni litovali.

Hodný chlapec

Vedle „hodné dívky“ je tu i „hodný chlapec“. Je bytostí, která je otevřena veškerému lidskému neštěstí, ale sama se nesvazuje žádným vztahem. Nenavazuje totiž kontakt ani se svým nitrem, protože se v něm skrývá příliš mnoho utrpení dítěte utlačovaného dominantní matkou. Chová se nuceně, což neodpovídá hluboké podstatě jeho osobnosti, a na projevení citu blízkým jako by neměl buňky.

Za přetvářkou hodného chlapce je však vztek, že matka nerespektovala hranice, že znásilňovala jeho osobní prostor ať už laskáním a citovým vydíráním, nebo tresty a bitím. Když pak v životě hodného chlapce zakotví nějaká žena, tento hněv znovu vzplane. Touha partnerky po pozornosti připomíná nebezpečí, že se bude s jeho životem znovu nakládat tak, jako by za nic nestál.

Chce-li „hodný chlapec“ dosáhnout změny, musí se odvážit porušit loajalitu vůči matce a čelit vlastním výčitkám, které budou následovat. Bude muset čelit pocitu viny, že ponechává vlastní matku v nebezpečí, že jí způsobí bolest. Musí překonat strach, že matka nepřežije změnu jeho chování, když bude projevovat, co cítí a jaký skutečně je. Hlavně se však nesmí bát setkat se sám se sebou, se svým vnitřním ohněm, který v něm byl potlačen, aby zase získal vitalitu.

Rozbité zrcadlo

Ona si myslí, že On neumí projevovat své pocity. Trpí jeho mlčením a činí ho zodpovědným za zhoršování jejich vztahu. Nejdříve ze všeho obviňuje jeho a neuvědomuje si, že je v zajetí své projekce, toho, co si ona sama do něj promítá. Podobně obviňuje On ji z manipulace a z toho, že ho Ona vysiluje svými požadavky, aniž se podívá na sebe, aniž se podívá na to, že tím projevuje obavu ze své matky.

Ke stažení této projekce potřebuje každý z nich učinit několik důležitých kroků. Nejprve se musí začít ptát: Přijímám, co mi můj partner říká? Dovolím mu, aby vyjádřil všechno až do konce? Nedělám příliš rychlé soudy?

Ve druhé fázi by si pak žena měla klást otázku: jaké jsou moje vlastní slabé stránky v citovém životě? A muž: nemanipuluji také já s ní? Jedině tak mohou dojít k osvobozujícímu poznatku, že také oni sami se chovají v některých případech nevhodně. To může vystavět most pro vzájemnou dohodu. Ve třetí fázi se pak musejí snažit pochopit, jak jsou představy každého z nich ovlivněny dřívějšími prožitky, co je v pozadí jejich podrážděnosti.

Místo toho, abychom druhého hloupě obviňovali, můžeme mu tak sdělit část svého vnitřního trápení. Ona může říct: „Když mi neřekneš, co cítíš, připadám si jak malá holčička před svým otcem a bojím se, co uděláš.“ A On: „Když naléháš na to, abych ti stále sděloval, co cítím, bojím se, že s tím, co ti řeknu, budeš zacházet jako má matka.“

Zatímco obviňování vyvolává obranné reakce, vede sdílení prožitků k lepší komunikaci.

podle knihy Guy Corneaua Anatomie lásky (Portál 2000) zpracovala Jana Zajícová,

kresba Kristina Peřichová