Re: Můj partner, jeho postižené dítě a já

Děkuju vám za vaše názory. Chce to asi trochu nadhled, ale znáte to, občas něco člověka semele. Takže nádech, výdech a bojovat. Moc děkuju tobě Petro za podporu a tobě HM za rady.
Cením si i tvého názoru "Když slunce nestvítí", pokud jsem to já správně pochopila, jsi maminka takového dítěte. Ale ráda bych ti řekla jedno. On ten život taky není jen o tom postiženém chlapečkovi. Rozhodně bych se nikdy nevměšovala do záležitostí, jestli půjde nebo nepůjde do ústavu, to je opravdu věc rodičů. Ale přestává to být pouze jejich věc, pokud by se společné bydlení mělo týkat i mě. A taky se mě týká to, když se chlapeček počůrá u nás doma, to je myslím neoddiskutovatelné. Víš, myslím, že ono to chce toleranci na všech stranách, nejenom na té mé, ale i na straně partnera (kterou díky bohu mám). Dost dobře si nedokážu představit, kdyby se k téhle záležitosti stavěl tak, že by bral jako samozřejmost moji přirozenou lásku k jeho postiženému dítěti. On je zkrátka rád, že se snažím.