Re: Tak nevím...

No, já jsem studovala se dvěmi dětmi a řekla bych, že nám to spíš prospělo (celkově 3 roky, mezi bakalářem a inženýrem 2roky pauza). Bavilo mě obojí, měla jsem pocit že mi nic neutíká, spíš naopak. Byl to příjemný pocit vrátit se do práce s VŠ a zároveň nebyl problém se znovu zapojit, to co se během let v technologiích posunulo, musel člověk ve škole dohnat. Hlídal manžel - pátky odpoledne + sobota 1x za 14 dní, později pomáhala školka. Manžel měl pohyblivou prac. dobu, ale 3-4 dny týdně úplně z domu. Pokud to nešlo, do školy jsem nešla, navíc člověk po určité době zjistí, že někteří přednášející, nějčastěji ti nejvíce otitulovaní se spíš sebeprezentují a taky je zbytečné na ně jezdit. Problém bývají spíš termíny zkoušek, to chtělo větší improvizaci. Vybrala jsem si zaměření nejvíc podobné mé práci, která mě baví, takže některé zkoužky byly téměř "zadarmo". Ve zkoužkovém období jsem se učila minimálně o víkendech, aby to rodinu už dál nezatěžovalo.
Tatínek se naučil dětem vařit a je na to náležitě pyšný a ty jejich soboty byly podle mě pro jejich vzájemný vztah super.
Teď čekáme 3. dítě a po určité době by mě lákalo pedagogické minimum nebo vylepšit si jazyk, ale teď už je to podle mě mnohem těžší skloubit než s přeškolními dětmi, vozím je na různé kroužky a s tím souvisí příprava na ně a příprava do školy. Téměř denně posloucháme angličtinu a cvičíme na hud. nástroj + první třída s hravou holčičkou. Pokud by mělo moje studium zatěžovat příliš rodinu a děti by měly trpět, tak do toho určitě nepůjdu, ale předtím tomu tak nebylo.
Studium na mateřské s malými dětmi je podle mě snazší než studium se staršími dětmi při náročné práci.