Re: Tak nevím...

Hanko, mas pravdu, je to o prioritach - mne by taky bez problemu zivil manzel, ale ja se proste bez prace neobejdu. Nemam dokonce ani nijak prestizni povolani, jsem obycejna kadernice a kosmeticka, ale proste zabyvat se tim, cos popisovala, by mne ubilo - radeji se seberu a na dve odpoledne v tydnu mizim v praci, kde se skvele odreaguju a nemusim mluvit o plenach, peceni, vareni a podobnych, pro mne nudnych vecech.
Dite jsme si s manzelem poridili proto, ze jsme ho chteli, ale od zacatku jsme vedeli, ze se v peci o nej budem stridat, aby nam to vyhovovalo obema. V praxi je to tak, ze ja od dvou mesicu po porodu chodila do sveho salonku, v tu dobu se o Adriana staral manzel, ktery pracuje doma. Obcas si Adu pujcovala babicka, ale jen pro jeji poteseni, zadna nutnost. Od dvou let chodil na pet dnu v mesici do jesli, aby mel kolektiv a takove ty veci, co u nas neni nikdo ochotny s nim absolvovat - pisek a podobne.
Protoze uz od narozeni maleho bereme vsude sebou, je to spolecenske dite, kteremu kontakty s druhymi nedelaji zadne problemy, ma kontakt se svymi vrstevniky, ale prote zije zivot s nami.Peci o nej si maximalne ulehcuju, delam s nim veci, ktere nas bavi, ostatni se snazim prenechat jinym - napr. dvakrat tydne chodime na plavani a to je cinnost, u ktere se nemusim premlouvat, chodim tam rada ja i manzel, navstevy piskoviste prenecham skolce. Nemyslim si, ze jedina spravna cesta ve vychove ditete je plne obetovani se mu. Necekam od nej zadnou vdecnost, ale zatim to vypada, ze nas ma rad Ted cekame druhe dite a pokud to jen trochu pujde, nechystam se na nasem stylu zivota prilis menit.