Re: Studium při dětech

V současné době právě zhodnocuji pro a proti. Vystudovala jsem bakaláře s jedním dítětem v celku v pohodě, akorát státnice malý moc nezvládal, protože jsem se učila delší dobu a když byl u babičky druhý týden už chtěl moc maminku. Pak přišla dcera a já jsem na rok přerušila, teď jsem se vracela ke studiu a syn, kterému je teď 6, mi říkal: "Mami, nechoď už do školy." Dobře si pamatoval moje studium a co to obnáší, i když mu tehdy byly necelé tři roky. Jsem moc ráda, že bakaláře mám, chtěla bych i pokračovat, ale děti jsou malé jenom jednou. Když zůstanou sem tam na noc u babičky, jsou nadšené, ale jsou to moje děti a ten krásný věk, co mají teď - to roztomilé žvatlání mojí dcery, ta rozzářená vědění chtivá očka, když je vezmu na výlet a ukazuju něco nového, mi žádný titul nenahradí. A ještě k té první třídě a studiu - syn teď začal chodit do první třídy, všechno je pro něj nové, strašně ho to baví, raduje se z každého písmenka, ale je to pro něj velmi náročné - je to velká změna a potřebuje mámu, která s ním má trpělivost, ukáže mu, jak se učit, jak a kdy psát úkoly, co je důležité ve škole, potřebuje si o tom všem povídat, přečíst mámě první pohádku a ne, abych ho kdykoliv přijde další zkouška přehodila babičce, jako horký brambor. Babička ho miluje, dá mu, vše co může. Ale já ho chtěla a já jsem za něj zodpovědná. Nikdy bych si neodpustila, kdybych teď v první třídě něco zanedbala a mělo to vliv na jeho další přístup ke škole a studiu. Manžel vystudoval VŠ klasicky po střední a prožil si i všechnu tu legraci kolem toho. U dálkového studia už jde jen o tu dřinu. Mám ve škole kolegyně, které mají odrostlejší děti a studují v pohodě, já jsem nervozní, myslím na ně a nemůžu se soustředit na učení, když je má babička (a to jí opravdu plně důvěřuji), vyčítám si, že s nimi nejsem. A tak jsem se po dvou měsících rozhodla, že školu ukončím. Doufám, že se k tomu vrátím - ke studiu můžu. Dětem už ty roky, kdy se jim nemůžu věnovat na 100% nevrátím.