Re: Touha osamostatnit se

Ale ano. Přijde mi to úplně běžné, i moji rodiče nebyli a nejsou jiní. Ale asi jsem neměla takovou touhu se prosazovat. No, možná byli v něčem tolerantnější. Třeba to cukroví jsem mohla péct, jaké jsem chtěla. Byli rádi, že nějaké bude. Ale samozřejmě, třeba linecké se prostě upéct muselo, z tradice. Že bych mohla mluvit do výběru stromku, to ani náhodou. A kapr? Byl smažený a k tomu jsme udělaly se sestrou třeba kapra na černo. V tomto byli naši vždycky zlatí, snědli, pochválili. Ale ten smažený prostě být musel a mě by ani nenapadlo vnucovat rodičům změnu.
Pokud jde o pozdní příchody, moc jsme v tom rodiče nenatrápili, teda spíš možná brácha. Na vysoké škole jsme se sestrou byly v jiném městě a o nějakých nočních anabázích rodiče naštěstí neměli ani tušení. Ale můj milý, nynější manžel, když měl u mě na privátě poprvé přespat, šel napřed do budky a zavolal rodičům, že se vrátí až ráno. Ze slušnosti a z lásky. Aby neměli strach. Nestojí to tak moc a je to dospělé gesto. Nějaké vyvařování a krmení, to jsem vždycky brala od rodičů jako luxus. A jak byl v tomto směru opečovávaný můj manžel, to byste teprve měli vidět. Rodiče ho vyhlíželi z balkonu, aby mohli včas přihřát jídlo, než vyjede do čtvrtého patra. Ale taky jim to nikdy neměl za zlé, tu poněkud přehnanou péči a starost.
Pokud jde o šetřivost, nevím, jak dalece umí posoudit autorka finanční situaci své rodiny. Tipla bych si, že o skutečných příjmech a výdajích nemá ani páru. To se snadno mluví, když nemá hospodaření ve svých rukou. Naši v době, když jsem byla na VŠ, byli poměrně movití, teď to není žádná sláva. Ale manželovi rodiče vždycky obraceli každou korunu několikrát. V životě jim to nevyčítal. Proč taky?