Jako bych to psala já

Milá Lucinko,
v tvém článku poznávám sebe před 12ti lety... Nemožní rodiče konzervy, neustálé hádky a úžasní benevolentní tchánovci. Jakmile to jenom trochu šlo (sehnala jsem si práci na částečný úvazek při vejšce) odstěhovala jsem se ke svému příteli (teď už manželovi) a jeho rodičům. Když to naši chtě nechtě akceptovali, dokonce mi i trochu přispívali na živobytí. Vztahy s rodiči se rapidně vylepšili, zato tchánovci po půl roce společného bydlení už nebyli vůbec úžasní. Naštěstí manželovi skončila civilka a mohli jsme si dovolit podnájem (jednu místnost se záchodem na chodbě).

Teď máme krásný dům, dvě malé děti a na Štědrý den se shodou okolností sešla u nás celá moje rodina. Byly to asi nejkrásnější vánoce. Maminka přinesla osmaženého kapra, já upekla Pangansuse a všichni jsme měli od každého kousek. Najednou je tak strašně snadné dělat kompromisy.
A přesně ty vlastnosti, které mi připadaly u tchánovců tak úžasné, mi teď pořádně vadí při výchově vnoučat.
Vím, že to člověk v devatenácti asi nepochopí. Tak vydrž, vztahy s rodiči se zlepší, jakmile vyletíš z hnízda. A můžeš pro to něco udělat i sama. Přeji hodně štěstí.