K botám za 1000,-

Lucko, tvůj článek mi hodně připomíná moji dceru. Vidí nás rodiče a celý náš způsob života podobně.

Odmítá nám naslouchat a zároveň se odmítá nám otevřít. Přestože se před námi uzavírá, tak vím co ji baví, co si ráda oblíká, jaká se jí líbí hudba, s kým se přátelí apod. Jsem totiž její matka už 17 let, vychovala jsem ji = znám ji.

K těm botám. Letos už nutně potřebovala nové zimní boty. Vyjely jsme tedy spolu na nákup. Boty, které si vybrala se mi vůbec nelíbily, protože se mi zdály nepraktické. Na moje námitky a snahu jí vklidu vysvětlit, proč s těmi botami nesouhlasím, vybuchla jak tlakový hrnec. Nemám ráda scény a tak jsem se na nějaké hájení svého názoru vykašlala. Dceru jsem postavila před hotovou věc: "Za tyhle boty dám max. 500,- pokud je chce, ať si zbytek doplatí!" Doplatila si, tak jsem spolkla protesty a dcera si pyšně odnášela poslední výstřelek módy domů. Hned po návratu z nákupu v nich hrdě odkráčela ven. To bylo poprvé a naposledy, co je měla na nohou. Od té doby se povalují v předsíni, všichni o ně zakopáváme, dcera dál chodí v botaskách a teď, když napadl sníh, tak přišla s tím, že potřebuje pořádný boty!

Tím nechci říct, že to s tebou bylo stejné. Je to jen zkušenost rodiče s pubertálním dítkem.

Podobně je to i se spoustou dalších věcí: Skate, kolečkové brusle, školní batoh, MP3, Keyboard, oblečení ...