3.1.2009 14:23:04 Grainne
Re: K botám za 1000,-
Jíťo, já musím sakra počítat, tomu věř a 2x, když si chceme dopřát nějaký ten nadstandard.
Prostě děti vždycky znaly hranice možností v danou chvíli, když byly malé, nevynucovaly si v obchodě drahou čokoládu, když byly větší, věděly, že teď není nejlíp a na ten počítač bude až....
Stejně tak jsme díky tomu nemuseli hrotit svátky, nerozeniny, nebo Vánoce, spokojili se s čokoládou a s vědomím, že něco lepšího bude, až na to bude.
Mně jde spíš o to, jestli se ještě dokážeme radovat z těch pracně splněných přání, nebo se dopachtíme pracně k získání čehosi a jsme vyčerpaní tak, že už nás to vpodstatě netěší, potom nedokážeme chápat tu jejich radost a kazíme ji spoustou zbytečných komentářů. Proč? Taky jsme si užívali toho, co nám dopřáli rodiče za cenu své práce a dřiny. Nebo tím kopírujeme rodiče, kteří s nářkem komentovali každou blbůstku?
Tak jenom, není to škoda, kazit sobě, nebo dětem tu bezprostřední radost?
Odpovědět