Re: Utekla jsem a nelituji...

Lidem, kteří to nevydrží, odejsou a protloukají se sami docela závidím. U nás to bylo taky podobné, zvlášť na roky na vysoké škole nerada vzpomínám (a to jsem tam byla jen víkendy), ale na odchod, prásknutí dveřma a protloukat se, jsem odvahu neměla. Možná jsem nebyla dost dospělá.... Jo a slogan: koho chleba jíš, toho píseň zpívej jsem taky nenáviděla a nenávidím dodnes. Moje máma ho dovedla do dokonalosti, nejdřív to bylo, že mi dává peníze, tak ať držim pusu, potom co jsem se z koleje odstěhovala k přiteli (dnes manžel) a ten mě prakticky živil, mi zase řekla, že dokud si u nich peru prádlo, tak ať držím pusu. Koupili jsme si pračku, ale zase si našla něco...to neuhádnete....prý dokud za mě platí popelnici, tak ať držím pusu a krok. No děs, na to už se nedalo nic říct, v podstatě jsem utekla taky, ale dodnes mě mrzí, že jsem to neudělala se vší pompou a pořádně. Jenže já domů jezdila za dědou, tetou, bráchou a někdy i tátou...takže tím mě držela v hrsti. No už to trochu přehánim, tohle téma mě docela rozehřálo. Autorku chápu a vzkazuju jí, že to zdaleka není u nich v rodině nejhorší.