Výběr porodnice

Z textu jsem cítila, na co autorka zřejmě naráží, jelikož jsem to zažila taky. Před porodem 2. dcery si oživuji vzpomínky z minulého porodu a vytanulo mi několik nepříjemných vzpomínek a souvislostí.
Rodila jsem v nejmenované krajské porodnici, která má poměrně velkou kapacitu. Průběh porodu byl velmi fyzicky vyčerpávající. Po porodu jsem měla samozřejmě radost ze zdravé dcerky (šla jsem z poradny okamžitě na vyvolání, protože dcerka neprospívala). Byla jsem ale tak zničená, že si ani nepamatuji, kdy jsem ji po porodu viděla, jak jsem se dostala do pokoje atd. Pamatuji si, že jsem ji přes noc nechala na sesterně, že si odpočinu. To byla má 2. probděná noc v porodnici. 1. noc jsem byla na pokoji (hekárně) úplně sama, nikdo si mě nevšímal. 2. noc jsem byla na pokoji s cizí maminou a jejím mimčem. A dostala jsem 1. "lekci" od zdr.sestry - musíte se vymočit, o půlnoci vás přijdu zkontrolovat. Na mé námitky, že to prostě pro šílenou řezavou bolest nejde, mi naštvaně pohrozila cévkou. A asi proto, že jsem nebyla ani v nejmenším proti, sestra už raději nepřišla. A pak jsem byla zase "sama". Dcerka bůhví kde, já nemohla spát a bylo mi strašně smutno. Nemohla jsem se dočkat rána. Zamilovala jsem se do svého dítěte na 1. pohled a další noc jsem zase nespala, tak jsem miminku celou noc povídala o tom, jak spolu budeme doma a jak ji mám ráda. K ránu jsem začala usínat - bohužel v době, kdy začaly sestry budit kvůli ěmření, vážení a přípravě na vizitu.
Ten den už jsem značně cítila únavu, dcera mě i nadále fascinovala, ale den se příšerně vlekl. Nemohla jsem se dočkat návštěv, začala přemýšlet o tom, že stále nekojím, že neumím dceru vykoupat, do toho velice nepříjemné sestry, které nám na žádosti mé spolubydlící velice neochotně vyhověly - nejdříve to byla prosba o vlhčené ubrousky, potom rady ohledně kojení ("nás to taky nikdo nemusel učit"), koupání miminka...někdy na žádost sestra ani nepřišla. Bylo mi velmi nepříjemně, sestry na nás většinou štěkaly, co máme a nemáme a mě bylo příšerně smutno, byla jsem unavená, nemohla jsem už 3. den sehnat čistou košili (nakonec mi museli donést vlastní, sehnat čistou erární se mi za celou dobu nepodařilo). Návštěvy mě unavovaly, chybělo nám soukromí, ale jakmile odešly, brečela jsem. A nebyla jsem sama. Brečela i má spolubydlící. Nevím, jak ostatní, ale my nezávisle na sobě každé odpoledne brečely - nezávisle na sobě, tiše, stydlivě, ale nejspíš ze stejných důvodů. Měly jsme krásné zdravé děti, milující rodiny, které za námi denně docházeli a stejně nám bylo hrozně úzko. MOje spolubydlící ale narozdíl ode mě spala. Já se poprvé trochu vyspala až den před propuštěním. Bože jak já se těšila domů! Před vizitou se mi div neklepala kolena a kdyby doktor (kromě uklízečky ais jediná milá tvář) řekl "ne", asi bych se zhroutila. Na odvoz jsem čekala hodinu. Byla snad nejdelší, jakou jsem zažila. Po překročení prahu oddělení šestinedělí ze mě spadl obrovský balvan a já měla pocit, jako když letím. Domů!
Doma mě sice rozbrečel binec, který tam manžel nechal, ale to už bylo asi jen uvolněním těch napjatých nervů. Vybrečela jsem se a od té doby jsem se cítila zase normálně.

A co jsem tímto sáhodlouhým popisem chtěla říct? Psychika rodičky určitě závisí také na tom, co ženu potká bezprostředně po porodu, v jaké prostředí se pohybuje a v jakém kolektivu. Porodnice by v tomto směru měly dbát na to, aby jejich zaměstnanci, kteří denně přícházejí do kontaktu s tak psychicky labilními klientkami, jako jsou matky po porodu, byli milí a vstřícní. Vždyť porod je jedinečná a velmi náročná životní událost, která si zaslouží úctu a pochopení.