Mám to za sebou

Děkuji za článek o poporodní depresi. Sama jsem zažila tu nejhorší formu, která je popisována jako laktační psychóza, i když já sama jsem to v době, kdy mne postihla, vůbec nechápala. Nikdy předtím jsem neměla psychiatrické potíže. Po návratu z porodnice u mne nastaly psychické komplikace, které však pozorovali pouze moji nejbližší. Já jsem žila v přesvědčení, že všechno co dělám (např. umývání oken ve čtyři hodiny ráno apod.)je normální. Jediné, co mi bylo divné, že jako bych pořád slyšela v hlavě pláč dětí, tak jako v porodnici. Rozvinulo se to tak, že jsem skončila na psychiatrické klinice. Dodnes si říkám, proč to muselo postihnout právě mě. Na miminko jsem se těšila jako každá nastávající maminka. Asi jsem ze začátku přeceňovala fyzické síly a málo jsem odpočívala už v porodnici. Ale ono bylo těžké odpočívat, když jsem byla na vše sama. Přístup sester byl ne zrovna přívětivý. Když jsem se obrátila o pomoc či radu, bylo mi řečeno, že jsem na "roomingu" proto, abych se starala, takže jsem po dobu pobytu v porodnici prakticky vůbec nespala a žila ve strachu. Strašně mě teď zpětně mrzí, že jsem syna nemohla kojit a dodnes, když vidím kamarádky, které kojí, je mi do breku. Říkám si, že to byla asi jakási daň za naprosto bezproblémové a šťastné těhotenství. Mám však velký strach mít druhé dítě.
Už bych se snad smířila i s tím, že bych stejně nemohla kojit, ale mám obavy, aby se to neopakovalo. Už kvůli manželovi a rodičům, kteří si prožili svoje. Maminka se mi o kluka šest týdnů starala, chodila do práce na odpolední směny a to vše se strachem, jestli se vůbec dám dohromady. Nechci, aby to museli prožívat znovu, i když bych strašně chtěla mít ještě holčičku.
Ale mám fantastického kluka, a co by za to někteří dali.