Pro Simču :-))

Milá SImčo, a já díky za reakci. Víš, jsem v trochu podobné situaci - taky se trochu bojím "aby se to neopakovalo" - s tím rozdílem, že už další mimi čekám (v březnu). Je to hodně zvláštní - strašně moc se na to malé těším (i na porod-kde si doufám prosadit svoje nebo ještě lépe dojet do Vrchlabí:-) a taky na kojení, z jehož rychlého ukončení - možná i trochu zbytečného(?) jsem se dodnes úplně nevzpamatovala. Na druhou stranu mám ale obavy, jak to budeme všechno zvládat - zároveň přestavujeme domeček /což snad do zimy bude/, muž dělá na jaře zkoušky a já mám pořád problémy se spaním :-((
Strašně se za to stydím, ale mám problém usnout s Miškou v jedné místnosti (až se malé narodí, budou jí bez 2,5měs. 3 roky)... Říkám si, že jsem možná nezodpovědná. Na druhou stranu, kdybych čekala ještě další roky, nemuselo by to být lepší... Sama jsem jedináček, takže bych nerada, aby totéž "postihlo" i moje dítě. Od Míšiných asi 4 měsíců chodím k psychologovi, což trochu pomáhá. Osobně hodně doporučuju jógu (záleží ovšem, kdo jí učí) - jako prevenci psychických obtíží, pobyt v přírodě a všechny možné sporty.
Laktační psychózu, o níž píšeš, měla moje mamka po mém narození. To nás jistě obě dvě dost ovlivnilo, proto moje žadonění o sourozence nebylo nikdy vyslyšeno, máma se bála... Dnes už to chápu, jen možná je zbytečné se tolik bát. Je nutné asi počítat s tím, že se to bohužel může opakovat. Včas nasadit případně nějaké léky (mělo by to snad jít i ambulantně - jak píše Ilona - pokud by byl k dispozici další člen rodiny coby "pomocník-ošetřovatel"). Otázka kojení je pak závislá na druhu léků. Třeba Haloperidol nepřestupuje do mléka (je to neuroleptikum - ale nevím, zda se ordinuje při lakt.psy.). Nevím, jak to je dnes, ale bohužel u těchto stavů vždy byla požadována zástava laktace (je otázka, zda to je opravdu vždycky nutné...).
Z porodnice mám podobné zážitky. Porodníci milí, jen trochu moc hrrr - hned mi malou odnesli pryč, nestihly jsme se přivítat... A strašně nepříjemné dětské sestry. Byla jsem po porodu v děsné euforii (jakož i více dní potom) - ale hrozně mě vzalo, že mi malou na několik hodin sebrali, když celé moje JÁ toužilo být s ní a mazlit se s ní... Nemohla jsem prakticky vůbec spát, jak jsem psala, a ten polovojenský režim... Bohužel to se v naší porodnici moc nezměnilo. Je to obtěžující i pro psychicky stabilní matky, ačkoliv to třeba přežijí v relativním "zdraví"...
No nic, musíme to zvládnout dle svých možností. Přeju Ti, aby ses správně rozhodla (taky už se snažím si teď domluvit a "posichrovat" různé pomocníky a hlídače - snad to trochu pomůže:o)). Pokud je rodina oporou a je na vše předem připravená, je to hned lepší /já jsem maminku zatím připravovala jen na dálku - doufám, že se nám to časem podaří i osobně a že už se tolik nebojí/. Takže Ti přeju jednou krásnou holčičku anebo dalšího fantastického kluka ;o)))
Ester.