Re: Přátelé

KMA mas bohuzel pravdu. Pratel v techto situacich ubyva. Ja se je snazila omluvit tim, ze nevedi co rict, neradi chodi do nemocnice, maji moc prace...ale strasne me to mrzelo. I to ze v dobe, kdy se zdalo, ze nemoc ustoupila, jsem se uz mezi ne nevclenila zpat. Zustavaji mi na to jen velice ponizujici vzpominky, jak jsem nektere z nich navstivila a ptala se proc. Temer vzdy se shodli na odpovedich, ze jdeme kazdy jinou cestou a ze si nebudeme kazit vzpominky na spolecne mladi a detstvi.

Zustal ve mne pocit neznameho provineni, nechapala jsem co jsem udelala a to, ze jsem narusila nase pratelstvi tim, ze jsem onemocnela, se mi zdalo malo. Pozdeji mi doslo, ze tyto krajni situace, jsou sítem s velikymi otvory, kterymi odchazeji vsechny vztahy, ktere byly povrchni, z Vaseho zivota pryc a ze to zase neni tak zle. Protoze, kdo by stal o pratele, kteri jsou jen do pohody. I kdyz mate obdobi, kdy by jste dali buhvi co za navrat do puvodniho stavu, kdy nemate nikoho s kym byste mohli promluvit a to ne si postezovat, ale zasmat, se sdelit svuj nazor na cokoliv, od filmu pres politiku. Kolem Vas je proste vylidneno.

Ale tato situace nastesti netrva dlouho a najdete si nove zname a pozdeji i pratele. Ale je velice trvde prijmout to, ze lide, se kterymi jste stravili detstvi a mladi se zmenili natolik, ze neunesli to co se stalo. Rikaji to temer vsichni nemoci a lide po zavaznych urazech.

Tady budu mluvit pouze za sebe: je to smutne, ale rika to take neco neprilis dobreho o mne. Ze vetsina mych pratelstvi byla postavena na prilis vratkych a povrchnich zakladech, nez aby v kriticke chvili obstala. Nemluvim o duvere, duverovat, verit se ma a dokonce musi, pokud chcete vubec mezi lidmi zit, ale je chyba prehlednout, ze v necem, co se ukaze jako velice podstatne, mate se svymi prateli odlisne nazory.

Ze praci v nemocnici hodnoti jako nechutnou a zbytecnou, od postizenych si v dopravnich prostredcich odsedaji, aby jim nebrali kladnou energii( v dobe, kdy se mi to stalo tak podivna a zcestna uceni o energetickych upirech a odsavani kladne energie nemocnymi lidmi, zrovna nabyvala prevahu nad logikou a zdravym rozumem).

Takze meli pravdu ted bychom si uz skutecne nemeli co rict a skutecne se nase cesty rozesly. Jsem tomu rada, protoze neprozit i neco tezkeho, nevedela bych, jak se vzit do toho co prozivaji ostatni, ve stejnych, nebo jeste horsich situacich (se svou nemoci se clovek muze vyrovnat, ale nemoc nekoho velice blizkeho musi byt k neuneseni) a jak se jim snazit pomahat. A i kdybych se zcela uzdravila, nikdy nechci svou nemoc zcela vytesnit, dala mi i mnoho kladnych veci a zjistila jsem bez ceho se minu zcela snadno a co je v zivote to podstane.

Takze vsem pratelum nemocnych a rodin, kde je nemocny partner nebo dite: jestli vydrzite s nimi i kdyz casto upadaji do depresi, i kdyz Vam daji najevo, ze nechapete a mozna Vas budou i odhanet, tedy jestli s nimi pres to vydrzite, pomuzete jim vic nez veskere psychoterapie a vsechny filosofie, ktere existuji. Pokud nevydrzite, mejte na pameti, ze pak muzete tezko ocekavat, ze nekdo vydrzi s Vami, az i Vy budete potrebovat nekoho blizkeho.

Vsem tem, kteri maji nekoho blizkeho, kdo je nemocny, mejte nadeji, planujte na pristi dne dva dopredu pekne veci, ktere by nemocneho prilis nezatezovali a ktere by mu udelali radost, pujceni pekneho filmu, procteni katalogu z knihovny a pujceni zajimavych knih, kratke navstevy lidi, ktere chce nemocny videt a ze kterych bude mit radost atd.. Nezapomente ani na sebe, clovek, ktery je nemocen Vas potrebuje a proto je treba abyste udelali vse, cim se udrzite v psychicke rovnovaze, at je to cokoliv ale nezanedbejte ani chvilkovy odpocinek na prochazce, nebo v kine. Mejte na pameti, ze i nemocny (pokud nejde o male dite)si od Vas nekdy potrebuje na chvilecku odpocinout a Vy take potrebujete nabrat sily, ze je tedy dobre, kdyz Vas, alespon 1 x tydne na 3-4 hodinky nekdo vystrida a Vy naberete silu. Ze nemocny od Vas chce, abyste ho podle jeho sil a zajmu zaclenovali do zivota rodiny a zprostredkovali mu spojeni s obycejnym zivotem. Ze Vasim ukolem neni trpet, ale pomahat, udelat vse, aby partner, nebo dite nesli svou situaci co nejlepe.

Nemyslete na prilis dalekou budoucnost, je mozne, ze to ceho se nejvic obavate se nakonec nestane, musite myslet i na to, ze vzdy zbyva alespon trochu nadeje a optimismu, musite sami verit, abyste mohli predat klid a duveru dal. I tehdy, kdy vse vypada tak, ze uz lepe nebude, musi mit nemocny pocit, ze jste nablizku a ze delate vse co se da. Je to zle protoze u dospelych toto vetsinou postacuje, ale u deti predchazi kruty okamzik, kdy dite pochopi, ze maminka, nebo oba rodice nejsou vsemocni a ze i kdyby radi na sebe vzali jeho nemoc, mohou byt jen hodne blizko a mohou jen davat lasku. A pres to vsechno je nutne vedet jaka situace skutecne je a neobvinovat se a netrapit. Vas nejblizsi Vas potrebuje a Vy musite i tuto situaci vydrzet, abyste mu pomohli, i v tom nejhorsim.

Vsem preji, aby se jejich situace brzy zlepsila a moc bych si prala, abychom k sobe meli vsichni jako lide bliz. Abychom dokazali bez problemu davat i prijimat a mene se sebe navzajem bali a vic si pomahali.

Omlouvam se, za pathos se kterym pisi to, co citim, ale neumi to jinak.