Ne, skutečně si nevymýšlím.....

To by se totiž asi ani vymyslet nedalo. Moje kamrádky mi již opakovaně navrhovaly, abych svoje zkušenosti s tchýní sepsala. Prý to bude bestseler..... Podle toho, zda zvolím popisný tón, nebo styl alá Erma Bombecková to bude buď horor nebo humoristický román.

Já jsem různé zážitky trousila už i tady - píši na Rodinu už spoustu let. A tak by se tu někde našly perličky jak naší první dceři šlo v péči babičky 4x o život (to není nadsázka - představte si 20 měsíční dítě, jak sedí v otevřeném okně v 5. patře....), nebo jak nás po 9 letech snažení o dalšího potomka potěšila, když zjistila, že jsem těhotná sdělením, že stejně toho budu litovat, protože staré matky (bylo mi 33) mají postižené děti.....
Nebo třeba první reakce, když jí manžel volal, že máme Anežku? Že jsme je 2x zklamali: zaprvé proto, že je to zase jen holka a zadruhé proto, že jsme jí vybrali tak nemožné jméno.

Jen na vysvětlenou: babička se i tváří, že děti chce, ale jen proto, aby sousedi viděli, že k nim vnoučata jezdí a nepomluvili je, že jim je nedáváme. Pokud tam někdy vnoučata byla, tak program není žádný, děti jsou neustále přecpávány kvanty jídla, jediný pohyb, který jim je povolen je pomalá procházka ZA RUKU s babičkou po cestičkách po sídlišti - v nastrojených šatičkách, že by jim dala tepláčky a nechala je jít na písek či prolízačky to se niky nestalo. Jaký div, že tam holky samy odmítají jezdit. S brněnskou babičkou chodíly na prolízky, do ZOO, teď když jsou větší tak do divadel, na výstavy či do muzeí. A klidně opět do ZOO - tam se zabaví i děti odrostlejšího věku.

Je třeba ještě nějaký bombónek? Tak prosím: Po zkušenostech s první dcerou (viz výše) jsem se zařekla, že do Prahy děti půjčovat nebudu, dokud nebudou schopné se o sebe v podstatě postarat samy. A tak se stalo, že když měla malá asi 3 nebo 4 roky a já jim ji nedala, zavolala mi babička v 11 v noci a hodinu na mně řvala do telefonu, že jsem kurva a že ona ví, proč jí Áju nechci dávat. Že je to proto, že není Milanova (manžel). A pointa tohoto příběhu? Aninka je dítě po IVF. (Takže vlastně může mít babi pravdu - co když se jim tam ty zkumavky pomíchaly...)

Jinak Míšo3 - tvých zkušeností z dětství je mi moc líto. Moji rodiče nám dali veliký dar: vědomí, že máme rodinu, která nás bude milovat i když někdy v životě uděláme špatný krok, i když nebudeme vypadat jako MISS, i když nebudeme mít vysokoškolský diplom. Prostě že máme zázemí ať se děje co se děje. A já opakovaně zjišťuji, jak mi tento jejich dar do života leccos usnadňuje dodnes - a to jesm už přes 20 let z "hnízda" vylétlá.

Máme doma pejska, který byl v útulku a před tím fyzicky i psychicky ve štěněcím věku týrán. Dobře vím, jak se to na jeho dušičce podepsalo. Máme ho od jeho cca 10 měsíců - již 7 let ho nikdo neuhodil, je krmen a milován ale je to na něm stále občas znát. Promiň, doufám, že tě neurazilo toto porovnávání, ale já jsem miovník pesíků a jejich (myslím si) dost velký znalec. Často vidím, jak je možné reakce lidí - zvláště dětí, které reagují otevřeněji a přirozeněji - s reakcemi těchto úžasných tvorů porovnávat. Jen jsem tím srovnáním chtěla říci, že chápu, že pokud tvoje dušička byla v dětství zraněna "neláskou", násilím a navíc ztrátou bezpečného zázemí - když jsi cítila, že maminka "ví" a nepomůže ti, že to dodnes ovlivňuje tvoje chování, názory, rozhodování a tak... Držím palce, aby jsi byla silná a dokázala se i nadále s tímto dědictvím vyrovnávat.

A souhlasím s tvou poslední větou - ve věku to skutečně není.......

Zdravím všechny
Simča