Re: Můj životní příběh

Milá Evo,děkuji za podporu i nabídku pomoci.
Pečovat o mentálně postižené dítě (navíc těžkého epileptika s poruchami chování) je velice,velice těžké,obzvláště,když NÁŠ STÁT nepodporuje,aby tyto děti zůstávaly v rodinách,ale stále cpe peníze do budování nových ústavů,místo aby je rozdělili mezi rodiče,kteří se starat chtějí. Finanční podpora je tak malá,že z těchto i psychických důvodů musí maminky často nastoupit do práce a své děti do ústavu dát. Nikoho,kdo to udělal,neodsuzuji,často to je z nutnosti a vždy je to velmi bolestné!Nám tuto nabídku dal primář neurolog. odd. fak. nemocnice,ale dokud budu mít sílu pečovat a manžel nás živit (pracuje za dva tj. celý den,někdy i víkend),tak to neudělám.
Asi většina maminek neví,že když si chcete odpočinout a dítko pošlete např. k babičce nebo na tábor,přijdete o peníze od státu za tuto dobu,protože nepečujete..:(

Jak jsem předeslala v prvním příspěvku,jsem z oboru soc. péče,tak se poměrně orientuji ve svých nárocích. Ovšem jeden neví nikdy všechno,tak když budete chtít,zanechte mi na sebe mail,třeba je ještě něco,co nevím..:)Ještě jednou díky!