Co říct?

Marně přemýšlím, co říct... při čtení vašich příspěvků mi běhala po těle husí kůže a ježily se mi vlasy. Je hrozné když si to člověk uvědomí, je nevýslovně kruté co jste si musely prožít nebo prožíváte. Moc vám přeji sílu a nejpevnější zdraví, jaké může být.
Před necelými dvěma týdny i já jsem přišla o miminko, ale jinak ... bylo ještě u mě, bylo mou součástí. Bohužel jsem si našla špatnou gynekoložku a ona nepoznala, že srdíčko nenaskočilo včas, protože netrefila správně data. Jak jsem zjistila, nosila jsem svoje mrtvé miminko v sobě asi čtyři týdny a ono nechtělo přesto odejít, chtěli jsme asi být moc spolu a tak museli přijít na řadu lékaři... ačkoliv nebylo plánované, zůstal ve mě stesk a strašná touha mít dítě. Opět bohužel, jsem velice mladá, i když záleží z které strany se to vezme, a tak ted budu pár let čekat v té touze a snad bolest zatím odezní. S přítelem nás tato situace velice sblížila, a na jeho popud se časem budeme brát, teprve až tímhle jsem si bolestně uvědomila, že mít miminko vůbec není tak samozřejmé.
Nám všem přeji štěstíčko a zdravíčko a aby bylo líp k tomu dnešnímu svátečku (MDŽ)
Peťa