Re: jak jsem zabředla

Jano,
jasně že u nemocného dítěte je to něco jinýho... psala jsem o zdravých dětech. Nedá se generalizovat, žádný pravidlo není na 100% platný (snad akorát, že kdo se narodil, umře, ale to třeba taky nebude platit věčně... při současném vědeckotechnickém rozvoji)... já mám zásadu najít si to, které je objektivně i subjektivně nejméně rizikové. :o)
Víš, já opravdu, ale opravdu, jak by řekl pan prezident :o) nejsem nervák. Krom těch genetických testů v těhotenství nepamatuju, že by mě něco rozhodilo, vystresovalo - a tehdy to nebylo ani tak mnou, jako spíš pocitem, že by manželovo vymodlený dítě nemělo bejt v pořádku (když dneska vidím, jak je laxní otec, tak bych asi taky nebyla tak v háji).
Včera jsem to zrovna vysvětlovala kamarádce, na kterou v hospodě vyjel opilec. Ona byla úplně rozhozená. Říkám jí - v tomhle stavu je cca 90% pravděpodobnost, že ti fyzicky neublíží, protože se sotva drží na nohou. Slovní agresivita je maximum, na co se zmůže. A kdybychom se pohybovali v těch 10%, tak je tu plná hospoda chlapů, kteří by ho zpacifikovali dřív, než by ti mohl ublížit.
Z mého hlediska je daleko méně rizikové nechat dítě řvát a zvyknout si na to, protože to nebude dělat pořád, než zešílet, fyzicky a psychicky se totálně vyčerpat kvůli neustálému vymýšlení programu pro mimino, jehož druhá signální soustava k těmto podnětům ještě ani nedozrála. A pokud ze mne to dítě bude cítit, že já JSEM v klidu, přestože to je jistě velmi náročný, je minimální pravděpodobnost, aby ho to nějak poznamenalo. Jsou určitý hranice, který má každý rodič nastavený jinak, ale překračovat by je neměl. :o)
Dle Freuda je dítě ryzí id, a funkce id jsou toliko nevědomé. Směřuje-li id k dosažení "slasti", je zbytečné pokoušet se ukájet ji prostředky, ke kterým ještě nenazrálo.
Možná je to jinak. Zpochybnit lze všechno. :o)