Re: jak jsem zabředla

Hele, Monty, "nebyla bys ochotná," jak píšeš, "řvoucí dítě celý den natřásat"..No, mě se taky zrovna nechtělo, ale co bys dělala?!

Příbuzní a známí mi často říkali, že mě obdivujou, že to oni by nemohli - no ale mohli by, kdyby museli!

Máš pravdu v tom, že to neustálé řvaní tě jako matku deptá, a pak je z toho začarovaný kruh. Když dítě furt brečí a ty ani nikdo jiný neví, čím to je, panuje v rodině všeobecná nervozita. Pořád hledáš, co vlastně děláš špatně, připadáš si jako neschopná matka...Ten můj navíc k brečení nespal, a to bys koukala, co se dělaly za opatření, aby usnul...ale to nebylo z rozmazlení, ale ze zoufalství!!

Když jsem měla druhé dítě, šlo všechno jak po másle. Dělala jsem podle mě všechno stejně, a jak to bylo jiné!! Sestra navíc v té době měla o pár měsíců staršího uřvance, jako by tomu mému z oka vypadl. No,to se mi to radilo! Kdykoli jsme spolu někam šly, já měla sladkého andílka, a ona řvouna, mě dítě krásně papalo, jí vztekle prskalo jídlo okolo, já na pískovišti sledovala klidně si hrající ditě na písku, ona zplavená běhala za svým raubířem..a tak bych mohla pokračovat. Nebýt mého prvného dítěte, tak jí dám jasně najevo, že je jasná břídilka, ať se podívá na moje dítě a mě, jak se to má dělat! Takhle jsem ji velice chápala, o to víc jsem si užívala dcerky, a jsem ve svých soudech nadále velice opatrná. Fakt občas něco, co vypadá jako rozmazlenost, je cosi úplně jiného.