Re: jak jsem zabředla

Já musím říct, že jsem to prostě nedokázala brát tak odosobněně jako navrhuje Monty. Dítě prostě pořád brečelo, a já nevěděla proč, dělala jsem všechno možné co se dalo, a nic, brečel dál. Tak to ve mě vytvářelo takovou úzkost, že jako něco není v pořádku. A ta úkost se občas taky přeměňovala ve vztek a zoufalství.
Na řev dítěte se dá určitým způdsobem zvyknout, to potvrdí skoro každá matka, mě se občas stávalo, že jsem tak vypla kvůli řevu dítěte že jsem přeslechla i oprávněné požadavky typu mám žízeň, ale to až byli větší. Když se bojíte, co miminu je, tak jeho pláč asi nebudete ignorovat.

Mladší dcera taky občas plakala, jako každé dítě, ale byla na rozdíl od syna "čitelná". Věděla, co chce, a já to snadno poznala taky. Chtěla napít, nebo přebalit, nebo společnost, nebo spát. To bylo obvykle všechno. Syn patrně sám nevěděl, proč brečí, a já na něm nikdy nepoznala, co potřebuje.

Ještě k tomu věnování se - zajímavé je, že syn se kvůli tomu, že jsem mu věnovala veškerý čas, vyvíjel velmi rychle, což je ovšem logické, jenže ještě zajímavější je, že dcera , které jsem se vůbec tolik cíleně nevěnovala, se zase snažila dohnat bratra a rozvíjela se nakonec stejně rychle jako on. Navíc tím, že spolupracovala, jsem k ní měla velmi blízko (u syna to bylo asi žhavější, ono když s někým projdete takovým "peklem" tak ho musíte buď zabít nebo si ho zamilovat), takže si nemůžu stěžovat. Kolikrát jsem uvažovala o tom, že ona možná ani nebyla zas tak hodné dítě jak se mi zdálo, ale prostě dítě normální, a já z ní byla nadšená jen díky tomu kontrastu:-))