Já Ti držím palce

Připadá mi skvělé, že jsi schopná si ve dvaceti uvědomit velikost zodpovědnosti za miminko. Já ve dvaceti byla zodpovědná za dost - jezdila jsem jako vedoucí a zdravotník na tábory - ale ten rozdíl byl přesně v tom, že jsem nemusela. Když se mi narodila první dcera, ležela vedle mě v postýlce v porodnici, maličký spící uzlíček, a já jsem si říkala "proboha, co teď s tím 20 let, 24 hodin denně". Pak jsem se samozřejmě probrala, protože to jinak nejde, ale myslím, že mě ty první čtyři dny trochu míjely. Až když jsme přijeli domů, a nad ránem jsme slyšeli tlapkání naší dobrmanky, a za chvilku ticho. Tak jsem vykoukla, co se děje a naše milá pejsková ležela omotaná kolem miminka v kolíbce, aby je šla zahřát. Myslím, že v tu chvíli se ve mě teprve probral ten správný mateřský instinkt, vyletěli jsme s mužem oba, vyhnali pejskovou a popadli Zuzku, jestli je v pořádku. V tu ránu řev, protože jsme to byli my, kdo jí vzbudil z teplíčka a polekal :)). Byl to strašně zvláštní pocit, směs strachu o miminko, a přitom poznání, že i ten pes instinktivně cítí, co lidské mládě potřebuje, tak jsem si řekla, že to pak přece samozřejmě musím cítit já, jako matka. Snad se podařilo, teď máme už druhé mimčo, momentálně devítiměsíční, a obě holky nám do života tak v poklidu vpluly, nikdy jsme neměli pocit, že by nás něčím omezovaly a teď si říkám, že těch 20 let, 24 hodin denně není tak dlouhá doba, jak se na první vyřknutí zdá. Je to jenom o tom, jestli už tomu malému človíčku dovolíš být vlastní osobností a pokusíš se do ní vcítit, nebo stojíš proti němu a tváříš se, že nechápeš, proč zrovna pláče ...