Re: Jen koukám

Veroniko, ještě jsem si nepročetla následující (předlouhou) diskuzi, tak nevím, co kdo Ti na Tvá slova řekl, jen jsem se dočetla, že sama ještě děti nemáš a je Ti třiadvacet. Nevím, jak "přípravu" na mateřství prožívá Tvoje generace. Mně je o deset víc než Tobě, dospívala jsem tudíž těsně kolem revoluce, a spíš jsem měla v sobě ještě zakořeněné to, co bylo "předtím". Byla jsem vychovávána stylem "jo, dítě se musí vypiplat, ale je to v podstatě hračka". Ještě někdy v deseti jsem měla o svém životě představu ve stylu "v 21 se vdát, mít děti a dům". Bylo do mě huštěno něco v tom smyslu, že "děti zlobí jen proto, že je rodiče špatně vychovávají", anebo z druhé strany - "stačí se jen snažit a děti budou hodné a poslušné". Do mateřství (a to mi bylo pětadvacet!) jsem šla s tím, že stačí být laskavý a "pevný", a dítě bude poslouchat jako hodinky. Taky tenkrát frčelo "nezdvihat na děti hlas, natožpak vztáhnout ruku" - měla jsem dojem, že stačí dítěti vysvětlit, co po něm chci a proč, dítě to pochopí a v rámci přijetí předkládaných "správňáckých norem" poslechne. Haha! To jsem teda byla pěkně na omylu! Z této naivity mě synáček pěkně vyléčil! A víš proč až vlastní syn? Prostě proto, že jsem neměla ve svém dosahu nikdy žádné mimino, na kterém bych složitost výchovy a péče o dítě poznala na vlastní kůži. Taky mě vlastně nikdy dřív mimina nevzrušovala - nikdy jsem nejančila nad každým kočárem (žila jsem úplně jinými věcmi).
Víš, Veroniko, ono věk v těchle věcech nehraje roli - podstatná je osobní zkušenost. A tu asi autorka článku před tím prostě neměla.
M.