Může to být i naopak :o)

Když se narodil bratranec, bylo mi osm, když sestra, tak devět a když sestřenka, tak deset. Zejména na výchově sestry jsem se musela podílet, na bratránkově v podstatě taky, protože strejda se ženou bydleli u babičky a já částečně též.
Tehdy mi přišlo naprosto nepředstavitelný, že bych měla někdy taky dítě. Sestra neustále řvala jako tur, odmítala dudlík, aby usnula, musela mít máma v obýváku starej kočárek a já s ním hodinu dvě drncala, přičemž dítě řvalo, až modralo... tehdy se ještě praly pleny, takže to věčně smrdělo v koupelně, lítala jsem s tím ven věšet je, pak jsem je musela skládat, příprava takových těch patlanic mi taky přišla děsně náročná a nezáživná... atd, atd.
Syna jsem měla neplánovaně ve 28 a než se narodil, říkala jsem si "no co, nějak to zvládnu, vždyť dítě je mimino relativně krátce". A narodilo se mi dítě, který neřvalo vůbec, celý dny prospalo, takže jsem o něm ani nevěděla a práce s ním nebyla prakticky žádná. Najedl se, zalehl, probudil se, najedl, zalehl. Naprostá pohodička. :o)