Re: Monty,

Šáry,
to si asi nerozumíme. Od 14ti částečně a od 18ti jsem naprosto soběstačná a spoléhám se VÝHRADNĚ sama na sebe. Ale tomu já neříkám zodpovědnost... to je soběstačnost.
Zodpovědnost chápu jako závazek, který mne určitým způsobem stresuje, přestože ho vlastně nechci. Např. šéf mne něčím pověří a já to musím udělat, i když se mi nechce nebo si nejsem jistá, že to umím... protože jsem za ten úkol zodpovědná. Chápu ji jako čistý opruz nepodstatnostmi. Tudíž jsem se rozhodla na nějaká vnucená pravidla vykašlat a udělala jsem si vlastní. Ano, zodpovědný člověk by umřel na srdeční selhání z toho, na kolik věcí cíleně kašlu. Jenže mně to tak vyhovuje, je mi třeba milejší než platit zálohy na všelijaká ze zákona povinná (a z mého úhlu pohledu zbytečná - tím myslím sociálku) pojištění každý měsíc a stát na poště frontu zaplatit to jednou ročně i s pokutou, protože prostě žádnou zbytečnou zodpovědnost vůči státu nebo komu necítím. Ostatně... já od něj nic nechci, tudíž je čistě moje dobrá vůle, jestli mu něco dám nebo nedám. Ano, podle zákona je to jinak, ale opět - to není můj zákon, pokud ho neberu za smysluplný, prostě ho NEBUDU respektovat. Takhle nějak jsem to myslela. V tomto ohledu jsem velice nezodpovědná, ale nezpůsobuje mi to ani minutový stres z toho, že jsem něco neudělala "správně". Já si určuju, co je správně. :o) Co si myslí nějaký indiferentní "stát" je mi srdečně jedno. :o)
Stejně tak ten Mirky případ s manželstvím... proboha, proč bych měla být zodpovědná za manžela? Je to dospělý a svéprávný člověk, ať si je za sebe zodpovědnej sám. Nebo ke vztahu? Formu vztahu si přece každý určuje individuálně, neexistují žádná závazná pravidla, jak se chovat, aby to bylo vůči někomu zodpovědné...

Víš, mně dost dlouho otravovali lidé život tím, že se mi snažili vnutit, co všechno musím. A já postupem času zjistila, že vlastně nic nemusím, akorát umřít. Že je jen na mně, co udělám se svým životem, že do toho nikomu nic není a nikdo nemá právo mi do toho kecat. Proto tvrdím, že nemám ráda zodpovědnost, protože tu chápu jako cosi směřované ven, ale z pasivního přijmutí, nikoli aktivního rozhodnutí.

Doufám, že jsem to napsala aspoň trochu srozumitelně. :o)