Moje troška do mlýna

Moje historky tohohle typu mi spolehlivě zvedají náladu a jsou velmi vhodné k pobavení společnosti. Řidičák mám od osmnácti, ale deset let jsem neřídila, takže když se manžel (tehdy vlastně ještě nastávající) rozhodl být mým učitelem, bylo to opravdu odvážné rozhodnutí. Dneska oceňuju jeho trpělivost "vyježděného" řidiče s jakou mi odpovídal na dotazy pro technicky zdatného chlapa dost neuvěřitelné. Když jsem se zvědavě při jízdě z kopce na neutrál zeptala, jestli když přidám plyn, tak zrychlíme ( zdálo se mi, že i na mě přeci jen příliš zpomalujeme), hlesl jenom: Kupodivu ne.
Pak jsem začala jezdit sama a užívala si, jak to jde. Okoukávala jsem od muže různé "finty" jako je probliknutí dálkových světel, když dávám přednost. Tak jsem jednou projížděla kruháč, ke kterému se blížila tramvaj, já zabrzdila, krátkým pohybem přitáhla páčku u volantu a měla jsem ostříknuté a setřené čelní sklo. Měla to být zkrátka levá páčka... Tramvaják i já jsme pochopili a nevím, kdo se chechtal víc.
Každý máme to své, tak ještě přidám zážitek s mužem v kuchyni. Byla jsem nemocná a navigovala manžela při vaření oběda z kanape. Šťouchal bramborovou kaši a zbývalo přidat svařené mléko. Moji instrukci: Nelej to tam všechno najednou, už jsem nepovažovala za nutné doplnit vysvětlením o přímé úměře přidaného mléka a řídkosti kaše. Manžel si to přebral doslovně a do brambor nalil polovinu mléka... a pak hned tu druhou. Na "Rodinu" manžel nechodí, ale i tak už jsem to vyprávěla tolika přátelům, že by mu to snad nevadilo.
Tak mějte pěkný den a zase někdy.