děkuji
Zuzko, moc hezký článek. Ty i tvá kamarádka máte určitě pravdu, že ostatní maminky mohou pociťovat před maminkou postiženého dítěte ostych. Mně dělá i normálně problém se dát do řeči s cizím člověkem a určitě bych se bála pochválit před vámi své zdravé dítě, tu stejnou tendenci mám ale i před kamarádkou, která má dítě, dle mého názoru, poměrně hodně aktivní a sama si stěžuje, že je hodně unavená. A od doby, kdy jsem si přečetla, jak jsou některé maminky dvojčátek háklivé na řeči typu - jé vy máte dvojité štěstí a jak to zvládáte, tak už se pomalu bojím zeptat i jich. :-) Onehdy jsem potkala na písku maminku s pěti dětmi, svůj ostych jsem překonala a byla zvědavá a vyptávala se. Nebyla v tom lítost s jejím údělem, nechtěla jsem být vlezlá, jen mne prostě zajímá jak to chodí v tak velké rodině. To samé určitě hodně maminek cítí i k mamince postiženého dítěte. Není to jen lítost, je to strach z neznámého, nepříjemného, co když se jí dotknu,... Prostě díky za článek, který pomůže si uvědomit, že se mohu dotknout vlastně kohokoliv kdykoliv a čímkoliv a tudíž popovídání si za ten risk stojí :-) A vám přeji hodně pokroků a štěstí s vaší dcerkou.
Odpovědět