31.8.2006 9:42:36 JaK
Re: Vlastní zkušenost
Je to jako s barvou kůže, někomu třeba černoch nevadí a někdo při spatření takové odlišnosti je schopný vraždit.
Máme kluka, který je nemocný, ale na první pohled to není vidět. Je zajímavé sledovat manželčiny kamarádky, jak se v pohodě dokáží bavit o všem, pokud nic neví. Jakmile se dozví o nemoci kluka, tak je to jako by je někdo vyměnil. Zábava skončila. Tak manželka přišla o pár svých kamarádek a i když se snažila je získat zpět, tak ani jedna se nechytila. Nemáme jim to za zlé, nebo aspoň manželka ne. Získali jsme spoustu kamarádů "mezi svými",kde se nemocní a postižení berou úplně samozřejmě. Kde nemusíme brát ohled na to jestli náhodou někomu nekazíme den svou přítomností. Je to zvláštní, ale mi ty naše zlatíčka bereme úplně normálně a kolikrát si ani neuvědomíme,že jim něco je. Mají svoje dny kdy zlobí, kdy jsou hodné, mají svoje zájmy, baví je muzika, pohádky, hry, výlety. Prostě pro nás úplně normální děcka.
Rozdíl je možná jenom v tom, že ze dvanácti měsíců stráví dva,tři ve špitále a tak se mezi nimi a námi,jejich rodiči, vytvoří zvláštní vztah. Jsou víc vázaní na nás a my na ně. Aspoň tak nějak to cítím já i když nejsem matka, ale otec. A jak se chovat k postiženým? Na to opravdu recept neexistuje, ale jsou to normální lidi a myslím, že si zaslouží taky normální chování od ostatních. Jen žádnou lítost.
Odpovědět