Moje zkušenost

Když se mi před 10 lety narodila těžce postižená dcera opustil mě manžel a všechny dosavadní kamarádky. Prostě nevěděly, jak se ke mě chovat. Měly pocit, že mi mohou ublížit už jen tím, že ony jsou vpohodě. A já jsem se tak potřebovala vykecat! Starší, zdravé dceři byly 2 roky a tak jsem neměla čas ani na kafe. Rodiče postižených dětí jsou vpodstatě stejní, jako byli před tím, než se jim děti narodily! Jen mají drsnější zkušenosti. Není tak snadné jim ublížit a nejdrsnější věci většinou vyslechnou od lékařů! Většina známých a sousedů se k nám chová skvěle a Šárka má spoustu kamarádů i když používá jen pravou ruku a to špatně a mentálně odpovídá tak 3 letům. Moje starší dcera dělí ty lidi, co se chovají opravdu nevhodně na "čučáky" a "alibisty" Čučáci jsou ti, co vás třeba desetkrát obejdou, aby si vás prohlédli a pak prohodí: To je teda pokroucený děcko! A alibisti táhnou své děti, které se právě chtěly zeptat proč ta holčička sedí na vozíku, pryč se slovy: Ani se tam nekoukej, to není slušný! Věřte, že člověk s postiženým dítětem už překousl mnohé a tak ho nic tak snadno nerozhází! Mnozí jsou dokonce pořádní cynici a jejich vtípky patří k těm nejdrsnějším, co znám. Prostě není třeba se nás bát!