Co všechno potřebuje máma vědět

Chodila jsem s ním na procházky k jezeru a snila o tom, jak tu spoustu věci, které znám, budu moci předávat jemu - jak se jmenuje tenhle strom, jak pampeliška dělá semínka, proč husy létají ve formacích, že spolu objevíme Bacha a Tolkiena, že mu ukážu, jak je krásný pohled na svět z vysokých kopců a spoustu dalšího.

Honzovo první slovo nebylo ani "máma" ani "táta". Nebyla to ani "kytka" nebo "strom".

Bylo to AUTO. A tím to všechno začalo. Moje znalosti o autech byly úplně minimální (ano měla jsem řidičák, ale to přece vůbec nic neznamená). Rozlišovala jsem auta maximálně tak podle barev. A Honza na procházkách ukazoval na jednotlivá zaparkovaná auta a chtěl slyšet jejich jméno. Takže jsme se učili spolu. Díky každodenním procházkám a radám od manžela jsem po čase poznávala nejen značky, ale i jednotive modely ( a to i že značně vzdálenosti!). Naučila jsem se vyrábět garáže že starých krabic a malovat na veliké archy papírů mapy se spoustou silnic a na nich jsme společně parkovali angličáky.

Další léto se narodil Matýsek. Myslela jsem si, že jsem na výchovu kluka už připravena, ale nebyla jsem. Matýskův zájem šel trošku jiným směrem - náklaďáky a všechny možné stroje, které vidíte na stavbách. A to jsem musela jít do encyklopedii a slovníku. Protože on je to rozdíl, jestli ten stroj má rypadlo vzadu nebo vpředu, jestli má pasy a nebo obyčejná kola, jeřábů je taky spousta druhů a o nákladních autech ani nemluvě. Blízko nás se tenkrát stavěl nový obchodní dům a tak naše procházky nevedly už k jezeru, ale na staveniště. A zase jsem se učila se svými dětmi. Dokonce nechuť k těm hlučícím strojům vystřídal obdiv k ním, nebo alespoň k jejich řidičům a stavbyvedoucím. Je to opravdu úžasná podívaná, když vidíte dvacet takových strojů jezdit sem a tam a vidíte, že to opravdu má smysl a že stavba "roste před očima".

Pak postupně zájem o auta a náklaďáky ustoupil trochu do pozadí a nahradil ho zájem o zvířata. Hurá!!! Konečně bude nás zájem společný. Jenže jsem se zase spletla. Oba kluky fascinovala úplně jiná zvířata, než která jsem znala já že svých toulek po Čechách. Takže zase jsme si nosili náruče knížek z knihovny a učili se spolu. Dozvěděla jsem se o speciálním druhu opic žijících na Madagaskaru, rozeznám krokodýla od aligátora, povím Vám, které zvíře je na světě nejrychlejší a který pták umí létat pozpátku, poprvé jsem četla neuveritelny příběh tatínku-tučňáků z Antarktidy, kteří sedí na vejcích řadu měsíců bez přijímání potravy (a to uprostřed zimního období!) a spoustu jiných věci.

Loňské léto se Matesův zájem přesunul do mne úplně neznámé živočišné říše: Dinosauři. Kdysi mě manžel vzal do kina na Spielberguv Jurský park. Nemohu říci, že jsem ten film viděla, spíše jsem ho "slyšela". Většinu scén jsem měla zavřené oči a odhadovala jsem podle hudby, když už bude bezpečně jedno oko otevřít.... Takže si asi umíte představit moji radost z nového zájmu! Nechápala jsem, proč se zajímat o něco, co už tu dávno nežije a o čem stejně nic moc nevíme. Doufala jsem jen, že dinosauři v naší rodině mít dlouhé trvání nebudou. Že zkrátka zmizí z Matýskovy paměti stejně záhadné jako kdysi dávno zmizeli z povrchu Země. Jenže když naše pravidele cesty do knihovny po řadu týdnu končily v oddělení prehistorických zvířat, kapitulovala jsem a pořádně se do toho obula. Naučila jsem se nejdřív rozlišovat Matýskovy miláčky (masožravce) od svých oblíbenců (býložravci), pak jejich jména a období, ve kterých žili. Překonala jsem svou nechuť k těm obludám a přišla na to, že vyprávění o jejich způsobu života může být docela zajímavé. A že to dvojnásobné platí o příbězích, jak byly jednotlivé zkameněliny objevovány a zkoumány. A záhada vyhynutí dinosaurů je teď naše oblíbené konverzační téma u večeři. Matýsek se přiklání přece jen k meteoritů....

Letošní léto si Honza založil sbírku kamenů a chtěl o nich pochopitelně vědět něco víc. Z paměti jsem vydolovala stupnici tvrdosti a několik dalších základních údajů, ale většina mých znalosti o nerostných pokladech je v češtině! Takže zase mě zachránila knihovna a studujeme spolu. Největší úspěch měl zatím model sopky, který jsme si vyrobili z modeliny, octa, jedlé sody a potravinářského barviva. Uvidíme, jak pokročíme dál.

Vlastně jeden zájem máme opravdu společný, trvá už několik let a doufám, že bude trvat stále. A tím je literatura. Oba kluci začali poměrně brzo číst (to je určitě odměna pro mě, za ty tuny knih, které jsem odnosila z knihovny za posledních šest let!) a tak teď čteme spolu. Já jim a oni mne a my všichni Terezce. Na Terezku jsem ve svém povídání trošku zapomněla. Ano, naše třetí miminko byla sice holčička, ale zařadila se do klučíci smečky: parkuje angličáky a z dřevěných kostek a Honzových kamenů staví hory pro Matýskovy plastikové dinosaury. Takže není překvapením, že umí vyslovit slovo "Stegosaurus", ale nikdy ještě nepojmenovala žádnou květinu jménem. (Sítí oblečku na panenky a vození kočárku se tedy odkládá na neurčito. Škoda, to by mi šlo docela dobře).

Ano, je to příjemný pocit, když se děti na rodiče obracejí s důvěrou:"Jak se to jmenuje? Jak to funguje? Proč to tak je?" ale představovala jsem si to všechno trošku jinak, tak nějak "snadněji". Je mi jen jasné, že "nevím" není odpověď a "zeptej se paní učitelky ve škole" taky nepřipadá v úvahu (protože když se rozhodnete pro domácí vyučování, tak paní učitelka jste právě Vy). A taky už vím, že je obrovský rozdíl "myslet si, že něco vím" a "opravdu to vědět a někomu to vysvětlit". Například, kdo z vás teď s jistotou může říci, která barva je na duze úplně nahoře a která naopak úplně dole? Takže všechny sporné otázky řešíme tak, že hledáme odpověď spolu. Kluci pochopili, že maminka není chodící encyklopedie (on tatínek taky ne, i když je chytřejší!), a že knížky jsou to od toho, aby nám správnou odpověď ukázaly a nebo nás k ní alespoň navedly.

Nejsem vůbec trpělivý člověk (mému muži se naopak dostalo této vlastnosti dvojnásobné, asi za nás oba, ach jo!), takže mám řada úkoly, které se hned splní. Když mám na lednici ráno seznam, na kterém je: "vzít děti k zubaři, dojet na postu, přesadit fialky, vytřít podlahy, pizza a zelný salát večeři", tak si to večer mohu odškrtnout a jsem se svým dnem spokojena. Jenže totéž nejde udělat s úkolem "vychovat tři děti". To není úkol, který si odškrtnu dneska večer, ani za osmnáct let, a jak to vidím podle svých návštěv u rodičů, asi ani ne za třicet let. Je to zkrátka proces, který vlastně začal ještě před tím, než jsme si ten první tříkilový uzlíček přivezli z porodnice domů, a který konci kdesi v nedohlednu. A že se při tom procesu učí nejen děti, ale i rodiče, to je mi už teď jasné. A to jsem stále ještě na začátku.....