Českým dětem nejvíc chybí komunikace ve vlastní rodině

Paní ing. Zuzana Baudyšová zakládala Nadaci Naše dítě v roce 1993. Jak sama připouští, počátky fungování nadace, v jejímž čele nyní stojí, byly ještě poznamenány hledáním té nejoptimálnější cesty, jakým směrem vykročit. Zda má nadace soustředit svůj zájem na děti s tělesným či mentálním postižením nebo naopak třeba na děti mimořádně nadané. „Nakonec mě profesor Dunovský přivedl k tomu, že dítě v krizi by u nás potřebovalo svou linku, na níž by se mohlo svěřovat se svými problémy,“ vzpomíná ing. Baudyšová. „Na jeho popud jsem se rozjela do Velké Británie podívat se na obdobnou organizaci, která pod názvem Child Line působí po celém Spojeném království. Za tu radu jsem profesoru Dunovskému velmi vděčná. Sama jsem totiž kdysi chtěla studovat psychologii a byla jsem dokonce i jako praktikantka na první lince profesora Plzáka, kde jsem směla v koutku pozorovat, o čem vlastně krizová intervence je. A už díky těmto svým prvním zkušenostem jsem si uvědomila, jak je důležité člověku v krizi pomáhat. Navíc Britové jsou inspirativní nejen tím, že nám dali onu ideu podobné krizové celostátní linky, ale podle mého názoru mají docela logisticky a inteligentně propracovaný systém ochrany dětí, který samozřejmě dávali dohromady mnohem déle než my v ČR.“ Od 1. září 1994 Linka bezpečí začala fungovat. Bohužel, aby se vyhovělo české legislativě, bylo nutné vedle nadace založit Sdružení Linky bezpečí, jehož prostřednictvím se celý projekt Linky bezpečí realizuje, zatímco Nadace získává pro projekt finance a zajišťuje celou řadu dalších projektů. V praxi to ovšem znamenalo vybudovat další neziskovou organizaci, což ve svých důsledcích přináší další účetní okruh, další každoroční zajištění auditu a pochopitelně i další administrativu.

Na jakém principu Linka bezpečí funguje?

Nyní máme již deset telefonních linek plus tři miniústředny. Maximálně tak můžeme hovořit se třinácti klienty najednou. To se zpravidla děje kolem 15. až 17. hodiny, kdy máme špičku. První síto telefonujících provádí už zkušený kolega na ústředně, kdy selektuje vulgární, informativní či testovací hovory a svým kolegům předává jen telefonáty, jejichž autoři skutečně potřebují pomoc. Konzultanti, kteří telefonicky hovoří s dětmi, musí mít nejméně dvacet let, ukončené středoškolské vzdělání, být úspěšným absolventem našeho kurzu a po něm projít 40 až 70 náslechovými hodinami u zkušeného kolegy. Těchto externích spolupracovníků na dohodu o práci máme kolem 100 až 130, přičemž většina z nich jsou studenti. Ale pozor: Nebývají to zásadně jen vysokošlští studenti humanitních oborů, ale třeba i ČVUT. Pravda, většinu z nich tvoří ženy, ale nechybějí ani mladí muži. Důležité je, jak takový konzultant umí naslouchat, jakou má schopnost empatie a vůbec chuť a potřebu pomáhat dětem v krizi. Moc si těchto našich spolupracovníků vážíme, neboť oni jsou prvními, kteří s dětmi přicházejí do styku. Mimochodem, žádný z konzultantů nevystupuje pod svým jménem, ale pod přezdívkou, aby nedošlo k nežádoucím citovým vazbám dětí na ně. Někdy si například dospívající chlapci z řad našich klientů přímo vyžadují za konzultanta muže, zejména když chtějí probírat své intimní záležitosti. Naopak zase dívky někdy raději volí konzultantku. I v takových případech se klientům snažíme co nejvíce vyhovět. Ovšem pokaždé nejde pouze o to dítě vyslechnout, dát mu okamžitě radu a problém jedním rozhovorem úspěšně vyřešit. Zpravidla tyto telefonické konzultace mívají více kol a v jejich průběhu dítě třeba ani ze své anonymity nevystoupí. Právě přimět dítě, aby anonymitu opustilo, bývá nejtěžším úkolem konzultanta. Samozřejmě, kde nemůžeme osobně zasáhnout, jsme v kontaktu s okresními úřady a jejich odděleními OPD, s řadou dětských domovů a výchovných ústavů i s mnoha nestátními organizacemi, které rovněž pečují o děti v krizi. Jim můžeme některé případy, jichž jsme se během telefonátů dobrali, předat.

Někdy je totiž třeba pozvat nejen dítě, ale třeba i celou jeho rodinu na osobní setkání. Proto v roce 1995 vedle Linky bezpečí zahájilo svoji činnost i naše Krizové centrum, jež poskytuje pomoc zejména dětem šikanovaným a fyzicky či psychicky týraným a sexuálně zneužívaným. Cílem kolegů v centru, kde působí psycholožka, psychiatrička a sociální pracovnice, je být jakousi prodlouženou rukou Linky bezpečí. Připouštím, že klienty centra jsou hlavně děti a jejich rodiny z Prahy, případně ze Středočeského kraje. Měli jsme snahu vybudovat detašovaná pracoviště centra i v jiných místech republiky. Ale byl velký problém zajistit na dálku z Prahy jejich bezchybný a kvalitní chod. V současnosti proto zatím žádné takové detašované pracoviště už nemáme a ve vzdálenějších oblastech spoléháme, jak už jsem řekla, na síť státních i nestátních institucí a organizací, které péči o děti mají rovněž ve své náplni.

Od roku 1994 mohou děti z Prahy a o tři roky později díky Českému Telecomu děti z celé republiky bezplatně volat na Linku bezpečí 0800 155 555. Za oněch šest a půl roku jste přijali zhruba 3,5 miliónu telefonátů. Lze z nich zobecnit, čím dnes nejvíce trpí české děti?

Na prvním místě pořadí problémů, s nimiž se na nás naši mladí klienti obracejí, je rodinná problematika. Té se týká prakticky každý čtvrtý přijatý hovor. Nejde přitom ani tak o problémy dysfunkční rodiny, jako spíše o nedostatek komunikace v ní. Rodiče na děti – a ani oba partneři sami na sebe – nemají čas. My jsme pak těmi, kdo ucho rodičů nahrazuje. Možná byste ani nevěřili, kolik dětí volá jen proto, že se cítí opuštěno, protože si s ním doma nikdo nepopovídá třeba o přečtené knížce, o tom, co se dělo ve škole, o filmu v televizi apod.

Do této kategorie lze přičlenit i týrání a zneužívání, neboť k tomuto smutnému jevu dochází většinou přímo v rodině. Během prázdnin registrujeme zvýšený počet hovorů dětí, které jsou po celý den v bytě, dokonce i někdy v bytě zamčeném. Leckdy nám volají děti, jimž nikdo doma nepomůže ani s domácím úkolem nebo neporadí, jak si připravit třeba masku na školní karneval. Vím, že to mnohý dospělý může považovat za banální, nedůležité problémy, ale pro děti to často představuje velmi zásadní věc. Rodiče si neuvědomují, že své dítě nedostatkem lásky, času a dostatečné péče pasivně psychicky týrají. Do kategorie rodinných problémů bych ovšem přiřadila i případy násilí v rodinách, alkohol, stejně jako předrozvodové a rozvodové hádky i porozvodové spory o dítě.

Druhou nejsilnější tematickou skupinu tvoří teenageři, kteří se nedokáží vyrovnat se svým citovým dozráváním, prvními intimními zkušenostmi a zklamáními.

Dále bych zařadila školní problémy. Hlavně v období vysvědčení propuká v mnoha rodinách hysterie nad špatnými známkami, aniž by si tito rodiče uvědomovali, že hodnota jejich dítěte leží někde úplně jinde. Bohužel však pololetí co pololetí bývá mnoho dětí kvůli špatnému vysvědčení připraveno i spolykat prášky, skočit z okna či jinak skoncovat se životem. Na dalším místě co do počtu jsou zatím, přičemž podtrhuji ono slůvko „zatím“, závislosti na alkoholu či psychotropních látkách. Následují případy šikany a řada tzv. nezařaditelných problémů, kdy dítě není schopno přesně specifikovat, s čím se na nás obrací.

Došlo během šesti a půl roku k nějakým změnám v tomto pomyslném pořadí četnosti jednotlivých problémů, jimiž děti trpí?

Zvýšily se počty týraných a zneužívaných dětí. Ovšem nemyslím, že je to dáno zvyšujícím se množstvím deviantních osob, které se těchto činů dopouštějí. Spíš bych řekla, že díky osvětě si veřejnost těchto případů už více všímá a častěji na ně upozorňuje. Bohužel v absolutních číslech se zvyšuje i množství případů alkoholismu u dětí a zneužívání psychotropních látek.

Mluvili jsme o dětech, čím však dnes strádá česká rodina?

Již jsem to zmínila – nedostatkem času na děti. A kupodivu už nikoliv pouze v rodinách podnikatelů či manažerů, ale i v kategoriích zaměstnanců. Stále častěji se bohatší vrstvy domnívají, že koupí-li dětem luxusní značkové oblečení, play station nebo počítač, drahou elektroniku apod., že se o dítě už dokonale postaraly. Ale začne-li v rodině váznout komunikace, věřte, že ani sebedražší a nejmódnější věci ji pak nezachrání.

A co rodiny, v nichž jsou rodiče bez práce?

Protože telefonní síť není úplně digitalizovaná, nejsme na Lince bezpečí pokaždé s to vyhodnotit, z jakých oblastí nám děti volají. Někdy se děti dokonce obávají na tuto otázku odpovědět. Nicméně máme zmapováno, že v oblastech s vyšším výskytem nezaměstnanosti bývají i rodiny častěji v krizi. Vzrůstá v nich napětí, panuje nervozita. Dokonce jsme zaznamenali případy, kdy rodiče neposílají děti do školy, protože jim nemohou opatřit potřebné vybavení, obstarat výzbroj a výstroj na lyžařský kurz apod. Proto usilujeme o to, aby naši konzultanti byli vybaveni i tzv. sociálním minimem a uměli dítěti poradit, kam se jeho rodiče mohou obrátit o sociální podporu apod. Musím říci, že nám někdy volají sami rodiče nejen, když chtějí poradit s výchovným problémem, ale třeba i řešit tíživou situaci své rodiny. Upřímně řečeno, příliš nás to netěší, neboť bezplatná Linka bezpečí je určena dětem a rodiče pro tyto případy mohou používat jiná tísňová volání. Proto chceme koncem března zahájit provoz samostatné rodičovské placené linky. Ta bude v provozu po tři hodiny dvakrát až třikrát týdně. Tak chceme vyjít vstříc i rodičům.

Probrali jsme už děti, rodinu – zbývá stát. V čem spočívají jeho případné dluhy vůči dětem?

Já se nejvíce pozastavuji nad tím, že ochrana dítěte není u nás takovou prioritou, jakou by si zasloužila. Ochrana dětí je roztříštěna mezi několik rezortů, které se ještě zcela v tomto směru nenaučily mezi sebou komunikovat a spolupracovat. Takže nedostatečná je komunikace nejen v rodině... Ano, ČR přistoupila k Úmluvě o právech dítěte a z tohoto důvodu pravidelně podává Výboru OSN pro práva dítěte v Ženevě odpočet, jak naše republika úmluvu naplňuje. Je jistě krásné se jednou za čtyři roky takto zamyslet nad postavením dítěte u nás. Ale kladu si otázky: Proč tak činíme jen kvůli tomu, že jsme přijali tuto povinnost vůči OSN? Proč nejsme schopni tyto odpočty o situaci a ochraně českého dítěte dělat sami pro sebe každý rok? Obdobně ČR jako účastník stockholmské mezinárodní konference o komerčním zneužívání dětí přijala národní plán proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí. Proč však u nás není obecná vůle přijmout celkový národní plán pro strategii zajištění celkové ochrany dětí?

Pochopitelně řada věcí se daří. Například je dobře, že byl přijat první samostatný zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Nyní dochází k jeho připomínkování coby prvnímu kroku k pokusu o jeho novelizaci.

Jaké připomínky vznáší Nadace Naše dítě?

Jde o připomínky k určité regulaci řízení ochrany dětí po horizontální i po vertikální linii. Onu horizontální nyní představují oddělení OPD okresních úřadů. Bohužel každé oddělení OPD více než sedmi desítek okresních úřadů má trochu jiné vidění věcí a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR se jim kvůli tomuto vysokému počtu nemůže těsněji přiblížit. Takže pokud by jednu a tutéž rodinu, v níž dochází třeba k sexuálnímu zneužívání dítěte, posuzovalo deset různých oddělení OPD, obávám se, že by tu na stole leželo i deset různých řešení. Východiskem by bylo vytvoření instituce, která by ochranu dětí komplexně metodicky řídila a zajišťovala, včetně komunikace nejen mezi rezorty, ale i mezi státním a nestátním sektorem.

Vyřešit je nutné například to, že ředitel dětského domova nebo výchovného ústavu za děti ve svém zařízení sice zodpovídá, ale kompetence leží na pracovnících oddělení OPD podle trvalého bydliště dítěte. Jinými slovy řečeno – dostane-li takový dětský domov nabídku, že může poslat své svěřence například k moři nebo dítě potřebuje kosmetickou operaci, musí ředitel domova složitě vyjednávat s pracovníky oddělení OPD leckdy i na druhém konci republiky, kam dítě patří trvalým bydlištěm. A to už vůbec nemluvím o obecně známé zdlouhavé proceduře, než se dítě může dostat do náhradní rodiny.