Noční můra v podobě vánočních přání?

Milí,

tak jsme loni touto dobou téměř slibovali, že příští Vánoce budeme slavit zase ve Státech. A jak jste si mohli všimnout zpáteční adresy na obálce, nestalo se tak. Důvodem není kouzelná kanadská zima a nebo naše láska k francouzštině, ale zkrátka jen to, že Pavel nechce opustit slibně se vyvíjející projekt. Takže jaký byl nás rok v Kanadě?

Začneme pozitivním konstatováním, že jsme přežili zimu! Naše první kanadská zima nás poučila v mnohem - jakou může mít člověk radost z maličkosti - třeba to, že se mu po dvou dnech podaří vytáhnout auto že závěje. Nebo když se po několika týdnech velikých mrazu oteplí na - 18! A taky jak se asi spí tučňákům (naše ložnice se na čtyři měsíce proměnila v lednici). Takže když nám pak 15.dubna napadlo půl metrů čerstvého sněhu, už jsme se tomu jenom smáli.

V květnu jsme začali s cestováním do teplejších krajů. Jeli jsme navštívit známé v okolí Washingtonu. Bylo to krásné shledání s přáteli a se známými místy. Byl to silný zážitek nejen pro nás dva, ale i pro oba kluky. Není nic hezčího, než přijít na místo a říci si společně:"A vzpomínáte si, jak jsme tady.....?"

A pak jsme letěli do Čech. Opět to bylo jen ve složení děti s Katkou, to už je takový úděl tatínků, že musejí pracovat a pracovat a pracovat.... Všichni příbuzní si asi myslí, že neumíme naše děti pořádně rozmazlit, takže to dělají každé léto za nás. A to důkladně! Užili jsme si dobrot a výletu a lenošení ..... a taky tepla!

Vzpomínáte si ještě na důvod naší loňské návštěvy Čech? Svatba Katčina bratra. Tak letos byl důvod stejný (jen jiný bratr!). A den před svatbou přiletěl z Montrealu i Pavel. Takže babička s dědečkem v Chýnově měli zase po dlouhé době celou rodinu pohromadě.

Cestovali jsme pak společně navštívit babičku a dědečka do Hradce a spolu s nimi jsme strávili krásnou dovolenou v Krkonoších (tam by ta věta o příjemném rozmazlování mohla platit dvojnásobně).

V červenci jsme se vrátili domů a uvěřili, že i v Kanadě existuje léto. V těch několika málo letních dnech jsme se pokusili procestovat okolí Montrealu a i kousek dále, milovníkům hor a jezer můžeme doporučit stát Vermont, tam je spousta krásných míst, do kterých se snadno zamilujete.

A pak nám v srpnu začal nový školní rok a z Honzíka se stal "školák domácí", jak to hezky charakterizoval dědeček z Hradce. Už před několika lety jsme se rozhodli pro školu doma a strávili dost času přípravou. Teď po prvním pololetí první třídy to vypadá, že jsme se rozhodli správně. Vidíme v domácí škole více výhod než nevýhod a to speciálně v naší situaci. A vlastně z některých nevýhod se staly výhody - Matýsek žárlil na Honzu a chtěl se taky učit, takže teď umí číst. A Terezka, která tráví většinu vyučování Katce na klíně s pastelkami v ruce, Vám na jakýkoliv příklad z matematiky bez zaváhání odpoví "devět" a nebo "čtrnáct" (to jsou její oblíbená čísla). Nezanedbáváme ani mimoškolní činnost. Kluci mají každý týden kurz plavání a tělocvik s ostatními dětmi, program s pohádkami a výtvarnou výchovou v místní knihovně a Honzík začal skautovat (vlastně "bobrovat" - mladší skauti mají označení bobři). A stíháme i spoustu jiných věcí. Jen musíme prozradit další nevýhodu domácí školy - jestli se chystáte nás navštívit, tak se prosím ozvěte předem, abychom stačili vytřít prach za skříněmi. Veliké úklidy se totiž odkládají na prázdniny....

Matýsek odmalička miloval zvířata, letos se jeho láska soutředila na dinosaury (babička z Hradce si myslí, že to má v genech po Pavlovi). Takže si vybírá knížky o dinosaurech, s plastikovými dinosaury se koupě ve vaně a obtiskává si je do modelíny, aby získal "zkameněliny". V létě si je nosil do parku a hrál si na archeologa. Bylo to docela umění najít zase všechny dinosaury, když byl čas jít domů a Matýsek zapomněl, kde je zakopal. Všichni jsme měli pokaždé co dělat.

Mysleli jsme si, že nám z Terezky roste kluk, protože ve všem věrně kopíruje svoje bratry. A tak se ji alespoň snažíme oblékat jako holku; když už běhá po zahradě s klackem v ruce a huláká nebo když parkuje auta, tak ať je alespoň k rozeznání.

Teď se nám na zahradě bělá sníh a naměřená teplota je opět dvojciferná se znaménkem minus a my se uklidňujeme, že když jsme přečkali jednu zimu, přečkáme i druhou. Drsné počasí prý navíc tuží charakter. Pavlovou oblíbenou hrou je vyhledávání předpovědi počasí pro město Žlutý Nůž na samém severu Kanady. Člověka nezahřeje něco tak jako skutečnost, že je někde ještě mnohem větší zima. Když to ale vezmeme z vážnějšího konce, trošku toho nepohodlí donutí člověka k zamyšlení o tom, v jakém relativním přepychu teď žijeme ve srovnání se stovkami generaci našich předků, a jak jsme zhýčkaní.

Vzpomínáme na Vás všechny, na Ty z Vás, které jsme stihli navštívit a i na ty z Vás, se kterými se setkání různých důvodů nepodařilo uskutečnit. Při našem stěhovavém způsobu života se nás lidé často ptají, kde jsme vlastně doma - v Čechách, ve Státech, v Kanadě, nikde? Odpověď na to je jasná, doma jsme tam, kde je nás pět pohromadě, kde ukládáme Honzu ke spaní s jeho sny o autech, basketbalové kariéře a kempování se skauty, Matýska do jeho postele přeplněné desítkami plyšových zvířat a Terezku s jejím nepostradatelným medvídkem. Ale myslíme si, že přece jen jsme jednou nohou ve Státech, protože tam se narodily naše děti a tam jsme prožili hezkých pět let. A jednou nohou jsme taky v Čechách. A když ne jednou nohou, tak kouskem srdce určitě. Právě kvůli Vám všem! Díky!

Přejeme Vám a všem Vaším blízkým pokojně Vánoce.

Vaší Pavel, Katka, Honzík, Matýsek a Terezka Chrobákovi