Pomoc na dálku

Každá rodina nemá podmínky k tomu, aby přijala nevlastní dítě. Každý nemusí souhlasit s obdarováváním dětí z dětských domovů věcmi, které jim sice udělají radost, ale nepřispějí výraznějším způsobem k rozvoji jejich osobnostního růstu. Leckdo by chtěl přesto pomoci, ale neví jak.

Představujeme vám „dárce“ – osoby či projekty, které se rozhodly (nebo je jejich cílem) pomáhat potřebným dětem jiným způsobem, na dálku.

Adopce na dálku

Zhruba před třemi lety si paní Sušická všimla v kostele plakátu, který informoval o tzv. adopci na dálku – pomoci dětem v zemích třetího světa. Princip pomoci je ten, že se jednou ročně pošle prostřednictvím Oblastní Charity Praha (adresa: Londýnská 44, Praha 2, tel.: 02/242 50 985) částka ve výši 4900,-Kč , která je použita na vzdělávání jednoho konkrétního dítěte na jeden školní rok.

To se paní Sušické velmi líbilo, a to hned z mnoha důvodů. Sama považuje vzdělání za jednu z nejdůležitějších hodnot, kterou může dítě v životě získat. Má čtyři dcery, tři starší již žijí samostatný život v Praze. Rodina měla podle názoru paní Sušické dříve poměrně málo peněz. Je jasné, že výchova a péče o čtyři děti něco stojí. Proto byla zvyklá hodně šetřit. Nejstarší dcera už je zcela soběstačná a paní Sušická navíc v práci dostala přidáno. Má tedy najednou více peněz, které chce investovat rozumným způsobem. Proto, když zjistila, že je možné na dálku pomoci ke vzdělání jednomu dítěti, přednesla tuto záležitost na „rodinné radě“. Jí samotné se zdálo téměř neskutečné, že za necelých pět tisíc někde může dítě chodit celý rok do školy. Co to je v dnešní době na české poměry za peníze – téměř nic za ně nekoupíte, na dům si za to rozhodně dlouho neuspoříte. Zdálo se jí to proto jako rozumná investice. Manžel s dcerou také nebyli proti, tak se spojila s Oblastní Charitou v Praze.

Sušičtí měli jedinou podmínku – chtěli pomoci dívce ze třetího světa. Ne snad proto, že mají v rodině samé dcery, ale proto, že holčičky v zemích třetího světa mají ve společnosti i v rodině mnohem těžší postavení než chlapci. Rodina nemá peníze často ani na jejich obživu, natož na vzdělání. Proto musejí od malička pracovat, později jsou často nuceny k prostituci. Vzdělání jim umožní vystoupit ze začarovaného kruhu, dá naději na lepší pracovní uplatnění. Kdyby nic jiného, tak oddálí dobu, než budou muset tvrdě pracovat, což zvyšuje i pravděpodobnost jejich faktického přežití.

„Třetím rokem tedy máme Savitu,“ říká paní Sušická. Mají její fotografii, schovávají si dopisy od ní. Savita žije v „internátě“ pro děti, které sestry řádu Matky Terezy prakticky posbírají na ulici. Dostane se jim tam kromě ubytování, jídla a ošacení i základní výuky. Mají hodnocení podle anglického systému podle abecedy od A do F. Savita jim zhruba dvakrát do roka napíše dopis, ve kterém je informuje o tom, co dělá a jak se učí. Dopis na druhou stranu listu překládá místní farář do angličtiny. V loňském roce Savita psala, že jí učení moc nebaví a že má na vysvědčení samé F, což znamená samé pětky. Sušických to brali tak, že je to malé dítě (bylo jí 10 let) a doufali, že učení přijde na chuť. Letos se již zlepšila, tak jí napsali, že jí drží palce a že z ní mají radost.

Dejme šanci dětem

Jedná se o výchovně-vzdělávací projekt Nadace Terezy Maxové, který funguje na podobných principech jako adopce na dálku, ale pro potřebné české děti v dětských domovech. Je to skutečně jediný projekt svého druhu v republice, který zprostředkovává možnosti vzdělávání, nebo volnočasových aktivit těmto dětem. Na internetové adrese www.sance.cz najdou návštěvníci dětský domov, kde každý budoucí dárce může procházet dětskými pokoji a může si vybrat konkrétní vzdělávací aktivitu a konkrétní dítě, kterému by rád pomohl. Pro přehlednost má každé dítě založený svůj účet a peníze shromážděné od konkrétních dárců jsou po dosažení potřebné částky zaslány proti faktuře na účet dodavatele služby nebo výrobku, které si dítě přeje. Podmínkou účasti dítěte v projektu je „mít takové přání, které může být potenciálem úspěchu dítěte v budoucím životě“. Každé dítě se představí tím, že nakreslí svoji podobenku a napíše přání, které má. Po splnění jejich přání z elektronického dětského domova neodcházejí, ale informace o nich jsou přemístěny do speciálního oddílu projektu, kde dárci mohou sledovat efektivitu svého daru a dozvědět se, jak se dítě věnuje aktivitě nebo si užívá dar, na který přispěli.

A jak děti samy vnímají celou proceduru od kreslení podobizen do přijetí a využití daru? S jakými pocity dar přijímají a využívají? Myslí si, že je to pro ně „nároková“ záležitost proto, že jsou děti z dětského domova, nebo pomoc vnímají jako příležitost, která jim může přinést (nebo již přinesla) něco užitečného do života? Např. patnáctiletá Martina nosí silné brýle, byly těžké, tlačily ji a necítila se v nich dobře (styděla se je nosit). Pro děti z dětských domovů je velmi typické nízké sebehodnocení a důvěra ve vlastní schopnosti – což jsou mimo jiné i základní rizikové faktory pro jejich úspěšný start do života. Pro rozvoj osobnosti Martiny je hodně užitečné, že dostala hezké brýle z odlehčených materiálů. Cítí se v nich lépe, má z nich radost, sebedůvěra se zvýšila.

Dobrovolnická pomoc

Ředitelka z dětského domova v Počernicích Mgr. Kosobudová považuje za velmi důležitý kontakt dětí s lidmi, kteří přicházejí za nimi proto, že jim chtějí zprostředkovat lidský kontakt, nějakou dobu jim umožnit mít jednoho člověka pro sebe. Pro děti z rodin, které nemají možnost se individuálně starat o své dítě, existují programy, které dítěti umožní být alespoň jednu hodinu týdně mít jednoho člověka samo pro sebe. Děti v dětských domovech žijí stále ve výchovných (rodinných) skupinách nejméně po deseti a je po dobu služby pro ně jeden společný vychovatel. O individuálním kontaktu se jim může jenom zdát – prostě při nejlepší vůli nejde zajistit. Osoba, která za dítětem přijde a odvede ho na kroužek nebo na procházku, je pro dítě z dětského domova náhražka za naprosto přirozené sociální kontakty (za babičku, tetičku, bratrance, kteří s dětmi také běžně nežijí ve společné domácnosti), které má téměř každé dítě žijící v rodině. Asi si dovedeme jen těžko představit, že bychom vyrůstali převážnou část svého dětství mezi samými pedagogy –vychovateli v domově a učiteli ve škole. Ona by velmi ráda takovýto lidský kontakt dětem umožnila a nepochybuje o tom, že i řada dalších ředitelů dětských domovů. Potřebuje mít ale jistotu, že se jedná o slušného člověka, který dítěti neublíží a bude na něj spolehnutí, že dítě přivede podle domluvy zpět do domova. Zájemci o tuto formu pomoci se mohou hlásit u ředitelů dětských domovů, ti jim vysvětlí podmínky a zařídí, aby mohli pomoc realizovat.

Dobrovolnickou pomoc „od člověka k člověku, od srdce k srdci“, jak říká paní primářka Tytlová dětem v kojeneckém ústavu v Plzni, který vede, umožňuje a vítá ji. Ví, jak individuální kontakt dítěte s jednou osobou rozvíjí a stimuluje jeho vývoj. Proto podporuje vstup do jejich zařízení dobrovolníkům, kteří se chtějí dětem věnovat. Dobrovolnická pomoc v kojeneckém ústavu měla svůj vývoj. Začínala nejprve jako modifikace projektu Pět P, což se neosvědčilo. Bez nároku na odměnu docházet do ústavu za dětmi chce podle jejího názoru silnou motivaci. Mnohem více se jí osvědčilo, když se zejména děvčata ze středních škol, které k nim chodí na praxi, individuálně rozhodla dále chodit za dětmi i po jejím ukončení. Mezi ně patří i studentka Rodinné školy MUDr. Švejcara v Plzni, Hana Hrachovcová. Ta mimochodem byla oceněna za statečnost, protože poskytla pomoc při havárii. Tuto informaci o ní získala paní primářka z regionálního tisku. Dr. Tytlová primariát přebírala před necelými dvěma roky a nejprve si myslela, že Hanička je jejich sestřička. Tráví u dětí hodně volného času a je podle jejího názoru nejlepší z dobrovolnic.