Do školy, nebo na pole...

Snad proto padla slova ze zmíněného článku na úrodnou půdu. Článek totiž popisoval projekt Adopce na dálku®, řízený Arcidiecézní charitou Praha. Projekt umožňuje lidem vybrat si z databáze chlapce nebo dívku z Indie, Litvy nebo Ugandy a tomuto dítěti pak hradit školné a tím mu umožnit školní docházku. Vedoucí projektu je slečna Lenka Černá, která v Ugandě strávila rok (viz Reflex č. 20 např. na www.reflex.cz)

Semínko bylo zaseto. Teď bylo zapotřebí několik týdnů, aby uzrálo definitivní rozhodnutí. Každý večer jsem kromě rodiny.cz prohlížela i stránky Arcidiecézní charity (www.charita-adopce.cz), pročítala podmínky adopce, příběhy rodin a dopisy, které děti napsaly, prohlížela si fotografie dětí a sledovala, jak skoro každý den jedna fotografie ubude, až nakonec nezbude žádná, protože všechny děti už našly své adoptivní rodiče. Za pár dní se zase objevily další tváře. Ten proud se zdál nekonečný a mně začalo být nepříjemné, že stojím stranou.

Před pár lety jsem viděla buddhistické mnichy, jak brzy ráno chodí v zástupu po městě s nádobami v rukou a lidé stojí podél trasy jejich cesty a čekají až mniši přijdou a dávají jim jídlo. Když jsem slyšela, že nikoli mniši, ale ti čekající lidé děkují - že díky mnichům mohli udělat dobrý skutek, žasla jsem a říkala si Jiný kraj, jiný mrav... (no, upřímně, vlastně jsem si říkala, to je ale blbina...)

Muselo pár let uběhnout, musela jsem se trochu změnit, abych to alespoň trochu vzala na milost.

Netroufla jsem si ale na adopci sama. Hledala jsem někoho, kdo by byl ochotný se se mnou podělit o tu radost i o ty povinnosti, které z adopce logicky vyplývají. K mému překvapení mi některé kamarádky řekly, že nemohou, protože už jsou do podobného projektu zapojené. Jak to, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se o takové možnosti dozvěděla, když ostatní už "vědí"? Zřejmě proto, že jsem nehledala...

Pak jsem uprostřed toho rozhodování, jestli adopci ano, nebo ne, stála nad postýlkou našeho mladšího syna, rozbalovala jsem obálku se složenkou do FODu a najednou mi to došlo: já to vlastně nedělám pro to dítě, ale kvůli sobě! Takže, když to tam převracím, nevím, jestli je to správné, když je to vlastně sobecké... :-)

Nakonec jsme se sešly čtyři. Dáša, Radka, Eva a já. Dohromady máme 11 synů, takže nepřekvapí, že jsme vybíraly mezi holčičkami :-) Zvolily jsme Ugandu. Říkala jsem si, je to vlastně jedno, hlavně, že jsme se rozhodly. Na webu zrovna fotky pár dní nebyly, tak jsem pravidelně nahlížela, abych dala ostatním zprávu. A když se jeden den objevilo dalších deset dívek, věděla jsem: TAHLE to je! :-) Neuměla jsem to vysvětlit, ale najednou jsem měla pocit, že jestli ji někdo "zarezervuje" přede mnou, bude to tragédie :-) Na Evu já spojení nemám, Radka byla tuším tou dobou pryč a neozvala se, Dáša neodpovídala na moje sms, které jsem psala dvě do minuty, a já chodila nervózní po bytě a říkala si Já to udělám, určitě to udělám, a pak budu rozbíjet prasátko a lovit drobné z kapes kabátů, abych měla i na tu holčičku, co si později vyberou holky, když tu mou zavrhnou... Ach jo, napsala jsem další dvě sms - a udělala to. Vzápětí přišela sms od Dáši - krátká a jasná - hned to udělej! :-) Později vyprávěla, že její čtyřletý syn běhal po břehu a volal na ni doprostřed rybníka Mamííí pípá ti telefon! Lída píše! Mamííí! Chudák musel volat mockrát, jak říkám esemeskama nešetřím.

Pak jsem si s hloupým úsměvem na tváři nalila třesoucí rukou malého panáka a říkala si Já mám dceru! :-))

A holky byly milé, Racheal nezavrhly, byť to není nějaké pětileté děvčátko, o kterém jsme nezávazně mluvily, ale skoro třináctiletá slečna.

Teprve na místě v sídle charity jsem se při placení dozvěděla, že pokud chci poslat i finanční dar, musím peníze složit hned, za dva dny se vše bude hromadně převádět do Ugandy. Vysypala jsem tedy to, co zbylo v peněžence a plánovaný velký dar k narozeninám se smrskl na 350 korun. :-(

Poslaly jsme dopis a čekaly... Objednala jsem si kazetu, kterou natočili zástupci Arcidiecézní charity při návštěvě Ugandy v roce 2002 při příležitosti otevření nově postavené školy. Škola byla postavena z českých finančních darů. Koupí kazety se teď přispívá na stavbu nemocnice a školy pro porodní asistentky.

Hledala jsem informace o Ugandě i ve starých školních atlasech, přiznávám, že jsem do té doby věděla žalostně málo. Znáte hlavní město Ugandy? Sousedící státy? Jméno jejího jezera? Za čím sem míří turisté? A že se jí říká Perla Afriky?

Čekání na dopis se nám úžasným způsobem zkrátilo. Dáša se jen mezi řečí zmínila před kamarádem a dozvěděla se: Hm, já tam za čtrnáct dní jedu… :-) Prý málem spadla pod stůl :-) Co víc, ten dobrý muž byl ochotný věnovat den na hledání naší princezny a ještě jí něco přivézt. Tak honem vymýšlet - nesmí to vzbudit závist ostatních, mělo by to být něco pro více dětí, musí to být malé a lehké. Nakonec jsme poslaly létající talíře, pexeso s našimi domácími zvířaty, gumu na skákání, hopíka, nalepily na čtvrtku vylisované listy stromů a na papír obtiskly pomalované dlaně své i našich dětí (našeho nejmenšího jsem ušetřila, nebojte, ono se mu nelíbilo ani to obkreslování :-)) Hrály jsme si u toho jak malé… Přidaly jsme fotky a kontakt na místní pobočku organizace World in Need a teď čekáme, s jakou se vrátí :-)

Pracuje tam na projektu, který zkouší vysazovat v místních vodách české druhy ryb. Je naděje, že by se tam snad mohl někdy podívat znovu. Tak poněkud v předstihu přemýšlíme, co by se ještě dalo poslat :-)) Nemáte nápad? Já vím, je nebezpečné nám podávat i ten pověstný prstíček… :-)

Dopisy přišly krátce poté dokonce dva najednou, oba s přiloženými kresbami.

Opět to bylo poučení a "ťafka" pro mě. Nevím, co jsem čekala, zřejmě i já trpím předsudky, které si nejsem ochotna přiznat ani sama sobě. Myšlenka typu: zachráníme ji, budeme jí druhými rodiči..., byla převrácena na hlavu jejím dopisem. Nemám kolem sebe stejně staré děti, nevím, co od nich můžu čekat :-), takže její dopisy na mě působí tak, že ji můžu pokládat spíš za svou kamarádku, než za malou holčičku, kterou je třeba zachraňovat...

Byla jsem nepříjemně zaskočená, když jsem z jejího dopisu četla, že děkuje za dárek - ručník, kartáček na zuby, pastu...(Místní sociální pracovníci za peníze, které adoptivní rodič pošle nad rámec školného vyberou pro dítě nejpotřebnější věci v odpovídající ceně). Čekala jsem, že dostane třeba slovník, encyklopedii, nové šaty, nebo něco podobného. Nenapadlo mě, že pro rodinu není jednoduché z vlastních zdrojů obstarat i takové základní věci...

Slečna Černá mi později napsala, co je asi možné na místě koupit za 500 korun (jednotlivě): moskytiéra, matrace + přikrývky na spaní, školní uniforma (bez bot), boty + školní taška.

Je to už skoro půl roku, co mám dceru a jsem ráda, že ji mám. O mnohé mě obohatila. A jsem ráda, že mám rodinu.cz, která mi dala Dášu, Evu a Radku (uváděno v abecedním pořadí ;-)). Jejich přátelství je tak zvláštní a pevné, že spolu můžeme mít dítě, přestože jen dvě z nás se viděly, jinak se neznáme ani z fotografií.

Pokud by vás zajímaly podrobnosti o projektu a dáváte přednost spíše osobnímu setkání pak by se vám mohlo líbit např. setkání herce Petra Kostky s "adoptivními rodiči" z projektu Adopce na dálku® s názvem: Vzpomínky na cestu za adoptivní dcerkou do Ugandy konané v úterý 10. 12. 2002 v 17 hodin v budově AMU - Hallerův sál, Karlova ul. 26, Praha 1. Nebo Výstava fotografií Pavly Procházkové nazvaná ....A přesto se smějí - africké leporelo, doplněnou o sbírku hraček "adoptivních" dětí z projektu Adopce na dálku® v Ugandě. Výstava se koná v Galerii 10, Radnická ulice 10 v Brně od 21.11.-13.12. (otevřeno Po-Pá 9-18 h). Česká televize uvede 10. prosince 2002 na ČT 2 od 14.55 reprízu Křesťanského magazínu o projektu Adopce na dálku® V pořadu vystoupí také herec Petr Kostka.

Částka, která v Ugandě slouží na roční školné, uniformu, školní pomůcky a zdravotní péči, je 7000 korun. Je to mnoho? Kolik jsme si letos průměrně asi tak vyčlenili na koupi vánočních dárků? Kolik zaplatíme za internet a telefon za měsíc? Tamní lidé takové problémy nemají. Jsou křesťané, ale k vánocům dárky nedávají, není je za co kupovat. Internet a telefon? Není tam ani elektřina. Vodu nosí děti ze vzdálených studní. Jediné, co pro ně můžeme udělat, je nabídnout jim šanci na lepší život. Mě to v přepočtu na peníze stojí pět korun denně… Myslím, že člověk by měl usilovat o něco, co je větší než on sám.

Otevřenost je jediná možná cesta, to prý říká Dalajlama. A říká to i má nejbáječnější kamarádka, tak to asi bude pravda. :-) Netušily jsme, kolik radosti a štěstí s Racheal přijde a jak mnoho se toho díky ní dozvíme o sobě. Kdyby mi někdo z vás napsal, že i on má možnost dát stranou denně tolik peněz, budu mít ty nejkrásnější vánoce. :-) A přeju je i vám.