Tandemové kojení v praxi aneb k čemu má vlastně žena prsa

Můj muž nechodí na fotbal ani na ryby a nemastí karty, občas sice zajde do hospody, ale když se v noci vrátí domů, mívá výčitky svědomí a tak do rána žehlí.

Přesto mě někdy můj muž leze na nervy. No, dalo by se to říci i výstižněji.

Sebastianek měl zánět středního ucha, během krušných dvou týdnů jsme se z toho za pomoci antibiotik a píchání hnisavých oušek jakž takž vylízali a na pondělí jsme byli objednaní na kontrolu. Do nemocnice na oddělení se strašidelným názvem ORL.

„Na pondělí?! No to nemyslíš vážně, to nás musí přeobjednat!“ děla moje drahá polovička. „A proč by, prosím tě, měli?“ tázala jsme se já, protože jsme zažila, jak to na strašidelném ORL čili UšnímNosnímKrčním chodí. Dvouhodinová fronta na denním pořádku, dva lékaři odvolaní na operační sál, deset dětí vřeští už v čekárně, další tři ve společné veliké ordinaci, vůkol všehovšudy pět židlí na sednutí a do toho zmatku přijíždí sanitka z polikliniky a přiváží vážnější ambulantní případy, aby na ně jako mrkli v nemocnici, tam že jsou na to lépe zařízení. Mezi tím běhá útlounká sestřička s notesem a snaží se zjistit, kdo se jak jmenuje, kdo přišel první a kdo až potom a kdo je ve vážnější zdravotní situaci. To, že se mě podařilo nás na pondělí objednat, abychom nemuseli čekat tři hodiny, ale třeba jenom půl, považuji za velký výkon a jsem si stoprocentně jistá, že přeobjednat to nejde. „Ale my máme zkoušku s kapelou, přece nenechám všechny ve štychu!“ končí debatu můj muž a odjíždí do Brna na zkoušku s kapelou a nechává ve štychu mě. A tak musím na strašidelné ORL táhnout mimino v kočárku, dvouletého raubíře na ramenou a krosnu na zádech, protože na zpáteční cestě se musíme stavit na nákup.

V čekárně to vypadá ještě hůř než obvykle. Nebrečí tam deset dětí, ale dvanáct, každé má s sebou maminku, tatínka a některé i babičku s dědečkem, takže většina osazenstva je rozložená po zemi, mezi tím brázdí lapiduši s vozíky a jezdícími postelemi, protože dveře vedle ordinace vedou na sál a ty druhé na nemocniční oddělení. Podaří se mi vykutat oba kluky z kombinéz a urvat čtvrt židle, vejde se mi na ni jedna půlka zadku, na každou nohu posadím jedno dítě a dám se do utěšování. V podobných situacích totiž nastává lavinovitý efekt – když brečí jedno dítě, začnou brečet i všechny ostatní.

Ano, jsme objednaní. Na 9.15. Holčička naproti nám je objednaná na 8.10 a ještě není na řadě. Hodinu a půl vysvětluji dvěma uřvancům, že se nemusí bát ani paní doktorky, ani sestřičky, ani lapiduchů, ani uklízečky (proboha ať s tím Savem táhne jinam!), čtu dvacetkrát dokolečka Polámal se mraveneček, v jednom kuse hledám spadnutý dudlík, přebaluji Bastíka a nakonec, k nesmírnému úžasu všech otců a dědečků v čekárně vytahuji prso a prcka kojím. Kryštůfek chce taky. Inu, prsa mám dvě a tak vytahuji i to druhé a kojím obě děti. Ztichli všichni, dokonce i ostatní uřvanci, z ordinace vykoukla sestřička, podivila se, co se nad tím klidem a zavolala naše jméno, že máme jít dovnitř. „Nemůžu, kojíme,“ řekla jsme jí v odpověď. „Aha, to jste vy, no tak potom.“ Řekla ona. „NEEEE! Teď!“ Zařvala jsem. Bylo mi jasné, že její potom znamená až nakonec a další čekání by mě zabilo. Podebrala jsem obě děti rukama a co nejopatrněji, aby jim moje prsa z pusinek nevypadla, jsme došli do ordinace. Je to nemocniční ordinace, kde soukromí pacienta neznamená nic, takže se vyšetřuje u tří křesel zároveň, co na tom, že ostatní nemocní zaslechnou vaše rodné číslo, bydliště, anamnézu nebo potíže, se kterými na ušní jdete. Když jsme vešli, bylo tam pět lidí - dva pacienti, dva lékaři a sestra. Zírali všichni, jednomu lékaři vypadl z ruky kovový bazmek na vyšetřování nosu a cinkl o zem. Kluci se lekli a oba zároveň pustili má prsa, Bastianek začal plakat a Kryštof se začal natahovat po bazmeku. Z levého prsa kapalo mléko a udělalo na zemi loužičku.

„My jsme objednaní,“ hlesla jsme. „Na kontrolu. Na 9.15.“

Můj muž nenechal ve štychu kapelu, ale mě ano. A přišel o hodně. Lékaři na ušním totiž zřejmě netuší, k čemu má žena prsa.