Otcovské fejetony: Epizoda z denního baru

Myslím na to od té chvíle, co jsem spatřil tu divnou rodinku. Máma, táta a malý kluk. Na první pohled vypadali tak nějak beznadějně. Jakoby k sobě snad ani nepatřili. Zdálo se mi, že jim chybí spojnice. Láska.

Před pár dny jsem je potkal v denním baru na konečné stanici metra. Chodím sem na kávu skoro pokaždé, když mi frnkne autobus a další spoj mi jede až za půl hodiny. Stereotypně si dávám kávu s mlékem a tradičně si pročítám novinové titulky. Nestává se, že by mě z této intelektuální činnosti někdo vyrušoval. Až teď: "Podívej se na něj, na kreténa, jak čumí a nic nechápe!" Otáčím hlavu, abych se přesvědčil, jestli ten člověk náhodou nemíří na mě.

Můžu být klidný. Se mnou to nemá nic společného. To jen otec mluví ke svému synovi. Chlapovi je něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti, působí naštvaně. Kluk je zhruba pětiletý, sedí na barovém pultu a vypadá ustrašeně. Vzápětí pohne ústy, ale není mu rozumět. Kousek nad jeho hlavou ještě ke všemu hraje televize, střídají se reklamy a šoty z fotbalových zápasů. Některé situace se opakuji i šestkrát. Parádní góly z anglické a německé ligy. "Řikám ti, abys mluvil normálně. Na to tvoje šišlání nejsem zvědavej," pokračuje otec a podívá se na ženu vedle. Opotřebovaná pětatřicátnice se jen přihlouple zasměje, potáhne z cigarety a sáhne po sklenici s pivem. Chlap o poznání zvýší hlas: "Dyť mu furt řikám, ať nemluví jako hovado. Nedá si říct, debil."

Kluk se otočí k mámě a jeho ústa se znovu pohnou. Mluví potichu. Ženská se odporně zašklebí, předvede kuřácké zakašlání a napodobí svého partnera. "Jen počkej, až budeš ve škole. Všichni se ti budou smát." Chlap pokývá hlavou a oči zapíchne do obrazovky nad barem. Asi půl minuty sleduje fotbal. Během reklamy si objedná další pivo. Už si nečtu, tohle je silnější než titulky v novinách. Jsem němým divákem důležité události. Tady se totiž veřejně narušuje život dítěte. "Jo, všichni se ti budou smát, uvidíš," zablekotá máma a kluk se zatváří tak smutně, že už ani není schopen přejít do breku. Táta opakuje další slovní střelu: "Podívej se na něj, na kreténa. Čumí a nic nechápe."

Máma a táta. Asi by zasluhovali jiné označení. A co jsou vlastně zač? Mohu se plést, ale předem bych z jejich života vyloučil spokojenost. Takhle přece nejednají lidé, kteří jsou v pohodě. Něco je trápí, ale neumějí to vyřešit. Tak to odskáče jejich dítě! Šišlání jako momentální záminka. Psychoteror po dávkách. Žádná pomoc, jen posměšky. A když bude třeba, tvrdá ruka je připravena. Po pár pivech ji nikdo nezastaví.

Chudák kluk, říkám si. Je v pasti. Ale nic pro něj neudělám. Dopiju kávu, zaplatím a odkráčím na autobus. Pospíchám. Těch dvacet minut mi však zůstává v hlavě. Vracím si je jako film. Přetáčím tam a zpátky. Tu beznadějnou situaci, ve které jsem se možná měl zachovat jinak než pouhý pozorovatel.

A co by udělal někdo jiný na mém místě?