Adopce trochu jinak

Jednou takhle v pozdních nočních hodinách chvátám domů, a najednou jsem si všimla drobného snědého chlapečka, který seděl kousek od skupinky...no, řekněme nestandardně vyhlížejících občanů.

V ten okamžik jsem se zamilovala.

A šla jsem s krvácejícím srdcem dál, neboť nejsem Arnold Schwarzenegger, abych odkopla prvních pět mladíků, čapla dítě, zfackovala zbytek a směle odkráčela.

Asi za rok stojím za pultem a rovnám zboží. Najednou se otevřou dveře a do dveří vstoupí…ON. Moc nevyrostl, dokonce i to tričko měl stejné, jen, pravda, děr přibylo. Pokecali jsme a skončili jsme u jídla. Asi za týden přišel zas. A další den zase…a další den taky…a pak už chodil pravidelně každý den. Psali jsme spolu úkoly (právě úspěšně podruhé propadal), spolu jsme objednávali a rovnali zboží, obědvali z jednoho kastrůlku. Fanda mi opravil všechny rozvrzané police, netěsnící dveře a vůbec se o mě vzorně staral.

Spát chodil k dědovi. Když děda zapomněl přijít domů, přespal u mě.

A byly Vánoce a já jsem si Fandu vzala na týden domů. Mezitím dědovi odpojili plyn, takže neměl jak topit („a nemoh by Fanda u vás ještě bejt?“). Inu mohl, a pak bylo léto a já jsem si říkala, jak to, že u nás bydlí už půl roku naprosto cizí dítě a všem kromě mě to připadá normální?

Po dohodě s OPD jsem požádala o svěření Fandy do své péče. Ten den přijelo před náš dům auto, z něj vyskákali čtyři „strýčkové“ a Fandu si odvedli.

Následující rok nebyl nic moc.

S Fandou jsme se moc nevídali, pendloval po příbuzných, občas jsem měla štěstí a podařilo se mi ho odlovit ve škole. Bylo první soudní stání…nedostavil se Fandův táta. A bylo druhé…nařízeno jednání soudních znalců. Chudák soudce, pro tuto poněkud bizarní situaci neexistoval precedens…

Pak si naštěstí Fandův děda přizval na pomoc Český helsinský výbor. Situace nabrala rychlý spád, ČHV doporučil urychleně svěřit Fandu do mé péče. I stalo se, nejdřív na základě předběžného opatření, potom už do pěstounské péče.

Brzy to bude 7 let, co jsme se s Fandou našli. Teď už je velký kluk a řádně s ním tříská puberta. Škole nikdy nepřišel na chuť, což se projevuje velmi pestrou paletou známek – naštěstí má oblíbené předměty a fantastickou paměť, takže když se přemůže a dává aspoň trochu pozor, přinese i jedničky. Taky je neuvěřitelně šikovný a praktický. Máme za sebou i pár krizí, ale musím sebekriticky přiznat, že moje puberta byla mnohem, mnohem horší.

A co je naprosto úžasné – s Aničkou se navzájem zbožňují. Jen co přijde ze školy, Anička začne vřeštět „fa, fa, fa“, „Fa“ odhodí tašku, vrhnou se na sebe, hihňají se, chechtají, pusinkují a já tiše žárlím v koutku. Jen Anička fňukne, už je Fanda u ní, už ji chová, houpe a vypráví jí pohádky. Lepší chůva být nemůže.

Zázraky se dějí - i když je jim občas třeba trochu pomoci. Dokonce už existuje precedens pro případ, že dítě není v dětském domově, ale je svěřené do péče někoho, kdo se o něj příliš (vůbec) nestará. (Chudák soudce…)

Pravda, na OPD mám přezdívku „Stíhačka“ a jsem, myslím, postrach všech organizací, co se nějak zabývají péčí o děti. Řekla bych, že se všichni společně scházejí a vroucně se modlí, aby mi mé dvě děti stačily a abych se nedejbože zas nezamilovala do nějakého dalšího dítěte…ale co, hlavně, že jsme se všichni našli!