Dům na půli cesty

Dětské domovy a ústavy všeobecně totiž v žádném případě nemohou rodinu plnohodnotně zastoupit. V důsledku toho mladí lidé, kteří po dosažení plnoletosti ústavy opouštějí, velmi často končí jako bezdomovci. Proč? Jednoduše proto, že se o sebe neumějí postarat. V ústavech je o ně dokonale pečováno. Mají pravidelně navařeno, mají pravidelně vypráno, dostávají kapesné, nemusejí se o nic starat. Téměř vše za ně udělá někdo jiný. Odchod z ústavu je proto pro ně velmi obtížný. Téměř ze dne na den se ocitnou v tvrdém světě dospělých, kde se o sebe musí postarat sami, kde to za ně najednou neudělá někdo jiný. To oni si musí sehnat práci, to oni musí platit nájem, oni si musí navařit, vyprat si. A to je spousta činností, které mladý člověk z rodiny zvládá (nebo mu pomůže rodina), ale mladý člověk z ústavů ne, protože ho to nikdo nenaučil.

Pomocnou ruku těmto mladým lidem nabízejí tzv. domy na půli cesty - tedy zařízení, ve kterých nacházejí přechodné bydlení, nejčastěji v délce jednoho roku. V domech na půli cesty se učí zvykat na svět za zdmi ústavu. S pomocí sociálních pracovnic si hledají práci, za kterou dostávají řádně zaplaceno, učí se hospodařit s vydělanými penězi, učí se plnit povinnosti, které s sebou přináší svět dospělých (placení nájmu, inkasa, pojištění), učí se přebírat odpovědnost za své činy. To vše pod ochranou lidí, pracovníků Domů, kteří jej nenechají spadnout až na dno. Jednoduše řečeno, mladý člověk se v domech na půli cesty učí samostatnému životu. Tak, aby po odchodu z Domu nepotřeboval berličku státu, aby se stal plnohodnotným občanem, který pracuje, který odvádí daně, který žije tak, jak se má.

Jeden takový Dům na půli cesty funguje už přes rok v objektu zámečku ve Velkém Dvoře u Pohořelic. Jeho zřizovatelem je brněnské občanské sdružení Sdružení pěstounských rodin a byl otevřen 15. května 2002. Od té doby se ve zrekonstruovaných domcích na nádvoří zámečku vystřídalo celkem 12 mladých lidí (při plné kapacitě osmi), ale někteří žadatelé museli být vzhledem k nedostatku místa odmítnuti. V budově zámečku se totiž bydlet nedá, protože je ve zcela zdevastovaném stavu. Pozitivní je, že v současnosti prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Finance jsou však jen na opravu prvního patra – tam na jaře 2004 najde svůj domov dalších 11 mladých lidí. Pokud se díky probíhající mediální kampani sežene zbývající část peněz, začne se s rekonstrukcí i spodního patra, čímž se kapacita pohořelického Domu na půli cesty zvýší na konečných 24.

Tolik mladých lidí bude třeba někde zaměstnat – proto se již nyní při Domu na půli cesty rozbíhají ekofarma a chráněné dílny. Ekofarma slouží k produkci bio – produktů a hlavně k vytvoření vztahu klientů Domu k práci v zemědělství a k živým tvorům, o které se musí pravidelně starat, a kteří jim na oplátku přináší radost. Pod ekofarmu patří pole máty peprné (šijí se vonné pytlíčky, plánována je také výroba vlastních čajů) a pastvina v blízkosti zařízení, která je využívána pro chov ovcí a koní. Chráněné dílny (stolařská, zámečnická, šicí a keramická) slouží klientům ke zhotovování nejrůznějších výrobků, zatím převážně keramiky.

Dům na půli cesty není léčebna, ani „jakési“ pokračování dětského domova. Také to není místo, kam by si mladý člověk jen odskočil ze svého „normálního života.“ Dům na půli cesty nabízí bydlení a práci na plný pracovní úvazek za předem sjednaných podmínek, které musí být klientem respektovány, jinak by byl celý pobyt kontraproduktivní. Obyvatelé Domu tvoří dynamickou skupinu, v níž se učí respektovat názor druhého, přiměřeným způsobem řešit konfliktní situace, učit se žít vedle sebe...

Autor je vedoucím Domu na půli cesty.