Mazleme se s dětmi

Lidé citlivě vnímají celou škálu projevů tzv. „řeči těla“: gestikulaci, mimiku, vzdálenost partnera, oční kontakt. Jistou informační hodnotu má v komunikaci dokonce naše vůně, která je jiná, pokud jsme klidní, a jiná, jsme-li úzkostní – zvláště ženy mívají vyvinutou schopnost tuto „pachovu šifru“ sice podvědomě, ovšem většinu správně rozklíčovat. Jednou z významných oblastí komunikace je pak také komunikace taktilní, tedy prostřednictvím dotyku. Neměli bychom se jí bránit ani ve vztahu k dětem.

Povídání dotykem

U nejmenších dětí jde taktilní kontakt a slovní komunikace ruku v ruce, batolata bývají často hlazena, chována, líbána, takže velmi brzy rozpoznají v těchto dotecích projevy náklonnosti. Sama potom mazlení jednak vyžadují, jednak jím své sympatie vyjadřují.

Míra mazlivosti dětí je ovšem velmi individuální, a rozhodně nelze vytvářet krátká spojení typu: dítě se se mnou nerado nebo málo mazlí, tudíž mne má málo rádo, má-li vůbec! Některé děti se brání objetí či jen delšímu pohlazení už od vstupu do mateřské školy, jiné se neostýchají ještě ve středním školním věku vlézt k rodičům do postele.

Velmi často pak koriguje frekvenci tělesných kontaktů dítěte s rodiči či dalšími lidmi s blízkého sociálního okruhu také rodina sama. Dítě postupně přizpůsobuje své chování v této oblasti tomu, jak reaguje okolí. V rodině, jejíž členové jsou spíše citově uzavření a před tělesným kontaktem pociťují ostych, se i dítě „naučí“ se podobným způsobem neprojevovat. Naproti tomu potomek temperamentnějších rodičů, kteří se bez tělesného kontaktu v komunikaci v podstatě neobejdou, jej bude pokládat za naprosto samozřejmou součást mezilidské interakce.

Tento rys zaznamenáváme např. u romských dětí, které jsou ze svých rodin zvyklé na častý tělesný kontakt s rodiči a dalšími příbuznými a podobně jako pro většinu jižních národů (Italové, Španělé apod.) je pro ně naprosto přirozený. To jim snad může přinést drobné počáteční potíže v zařízeních kolektivní výchovy (mateřská škola), nicméně frekvence dotyků přijatelných pro obě strany ze vzájemné spontánní komunikace záhy sama vyplyne. Ostatně, s rostoucím počtem dětí z národnostních menšin se budeme s podobnými detaily odrážejícími jiné kulturní zázemí setkávat v našich školách stále častěji.

Kromě projevů citového vztahu se dítě setkává s dotekem také v dalších kontextech. Předně je dotek součástí didaktické výbavy rodičů při prvotním seznamování dítěte s okolním světem. Na manipulaci s tělem je založena řada her: „Paci, paci pacičky“, „Takhle jedou páni“, v pozdějším věku přicházejí právě ony hry s didaktickým podtextem („Hlava, ramena, kolena, palce…“). Zajímavostí je v této souvislosti hra „Vařila myšička kašičku“, která je jedním z mála zachovaných svědectví o tom, že i v naší kultuře byly známy akupresurní a relaxační techniky, které jsme dnes zvyklí připisovat pouze národům Orientu. Spirálovité kroužení po dlani, stimulace tlakových bodů na bříškách prstů a následně aktivizace nervové dráhy na vnitřní straně paže od zápěstí do podpaží není sekundárním doprovodem dětského říkadla, nýbrž je tomu právě naopak.

Citlivý čas citlivého těla

Postupně děti přestanou něžný dotek coby výraz sympatií vyhledávat a nejpozději v době nástupu puberty jej začnou (zejména chlapci) přímo odmítat. Je to přirozené a netřeba se nad tím ani pohoršovat, ani dětem pohlazení vnucovat. Bylo by ovšem chybou na taktilní kontakt s dítětem rezignovat úplně. Dívky patrně znejistí v kontaktu s otcem, zatímco dotek matky budou spíše vnímat jako přijatelný: dají se učesat, pomoci s líčením, přijmou objetí. Chlapci naopak ocení mužné projevy: poplácání po rameni, stisk ruky, někdy i náznak souboje – strkanec, sevření. Je docela běžné a užitečné, když se chlapci v pubertě s otcem „naoko“ perou. Zápas plně saturuje jejich potřebu tělesného kontaktu, aniž by se museli obávat, že budou působit (i sami před sebou) změkčile. Zajímavé na těchto půtkách je to, že jsou jen naoko naoko. Chlapci totiž ve skutečnosti zápasí doopravdy, ať už to vědomě reflektují, nebo ne. Někdy se říká, že syn se vyrovná s ambivalentním vztahem ke svému otci (v relacích oidipovského komplexu) tehdy, až otce fyzicky přemůže. Chlapci v těchto půtkách vlastně zkoušejí, jak daleko, resp. blízko jsou svému dozrání. S nástupem adolescence se jistá averze k doteku bude naopak zmenšovat. Dramatické tělesné změny přinášející pubescentovi pocit znejistění, kdy neví co s rukama a s nohama, postupně odezní a adolescent se se svým tělem znovu smíří, psychická a tělesná stránka dosáhnou stavu harmonie v rámci možného. Tělesný kontakt v rodině se začne znovu obnovovat, neporoste možná co do kvantity, ale emoční informace, kterou ponese, bude pro obě strany čitelná.