Na cestě za dítětem

Eva

S manželem jsem se poznala v roce 1950. Mně bylo 17 let, jemu o 2 roky více. Svatbu jsme měli o 6 let později, měla jsem půl roku před ukončením studia na pediatrické fakultě, manžel měl za sebou polovinu studií na právnické fakultě.

Dostala jsem umístěnku do nemocnice v Chomutově, bránila jsem se tomu, seč síly naší rodiny stačily. Tatínek nám zemřel roku 1950, maminka nebyla zdravá a bratrovi bylo 10 let. Naše úsilí bylo marné a pod tíhou emoce ze slavnostního ceremoniálu promoce jsem podepsala umístěnku a začalo naše manželství na dálku. Chtěli jsme oba dva dítě, ale v Chomutově jsem bydlela v podnájmu v podkrovní místnosti bez vody, bez kamen a v Praze jsme měli u manželových rodičů jednu místnost přeplněnou nábytkem v rozděleném bytě. Když manžel skončil studium, chtěla jsem, aby si našel místo v Chomutově (praktikoval tam u soudu již za studia), moje práce se mně líbila a chtěla jsem zde vybudovat náš společný byt.

Pracovala jsem jako sekundární lékařka na dětském oddělení nemocnice. Zůstávala jsem na oddělení i mimo službu, do podnájmu mě nic netáhlo, manžel studoval v Praze. Četla jsem dětem knížky nebo jsme s jednou sestrou hrály dětem loutkové divadlo. Po atestaci jsem pracovala na dětském středisku polikliniky a měla jsem na starost dětské poradny v Krušných horách chomutovského okresu. Manžela odmítli z kádrových důvodů zaměstnat jako právníka v celém Severočeském kraji. Bylo to hrozné zklamání, nakonec dostal pomocí mého známého místo ve Spojeném velkoobchodě v reklamačním oddělení. Teprve po několika měsících na nátlak předsedkyně KSČ OÚNZ, se kterou jsem pracovala v nemocnici, dostal místo podnikového právníka místního stavebního podniku. Prý, když vystudoval za dělnické peníze, musí dělat kvalifikovanou práci.

Touha

Znamenalo to pro nás ohromné štěstí, byli jsme spolu, oba spokojeni v zaměstnání, měli jsme slíbený byt. Zatím jsme se přestěhovali do jedné větší, ale jak se později ukázalo, vlhké místnosti, ale s umyvadlem a kamny. Přestali jsme se bránit těhotenství a těšili se na dítě. Slíbený byt stále nebyl, dohadovaly se mezi sebou manželův a můj podnik, později pak už nám přidělený byt byl potřebnější pro důležité profese stavebního podniku.

Těhotenství nepřicházelo, gynekologická vyšetření byla opakovaně normální a podle urologa nemělo manželovi nic bránit tomu, aby mě přivedl do jiného stavu. Stali jsme se terčem různých rad. Přátelé nám radili nemyslet na to, že oba toužíme po dítěti a těhotenství přijde samo, máme prý odjet někam do hezkého prostředí a opakovaně se milovat nebo při milování měnit polohy. Nechyběla ani ta, že můžeme dítětem vyřešit naši bytovou situaci.

V té době jsem se necítila dobře, trpěla jsem nespavostí, vinou byly časté noční služby v terénu, hluk ve školce, ve které jsme měli podnájem, a to již od 5. hodiny ranní a dlouho do noci. Byla to školící mateřská školka a konaly se v ní různé kurzy a různé akce. Byla jsem stále mezi dětmi, v nemocnici, na středisku i ve školce. Když jsem slyšela brzy ráno ze šatny pláč dítěte, raději jsem vstala, utišila je a pomohla mu s převléknutím. Tak brzy ráno sloužila jen jedna učitelka a ve třídě dost vzdálené šatně. Začaly mně i problémy s páteří v důsledku téměř každodenních cest sanitkou do horských zdravotnických středisek. Když se u manželových rodičů uvolnila část bytu odchodem podnájemníka, rozhodli jsme se vrátit do Prahy.

Manžel získal okamžitě místo právníka opět ve stavebním podniku, já jsem si podala žádost o místo do 4 pražských nemocnic. Tím, že jsem měla atestaci z pediatrie a 5 let praxe, měla jsem šanci být brzy zaměstnaná. Krátce před stěhováním jsem se dozvěděla, že mě ředitelství OÚNZ nepustí. Podstoupila jsem tedy rozhodčí řízení v krajském městě a to nakonec rozhodlo, že budu propuštěna za dva roky. Bylo to velké zklamání, nastalo opět manželství na dálku.

Zklamání

Některým párům to prospěje, když se vidí jen jedenkrát týdně, mohou si být vzácnější. U nás tomu tak nebylo, odcizovali jsme se navzájem, začali jsem na sobě hledat chyby, a to jsme se měli soustředit na to, abych otěhotněla. O nějakém využívání plodných a neplodných dnů nemohla být řeč, občas pro neshody nedošlo ani k milování.

Přišla jsem o podnájem v mateřské školce, přespávala jsem v ordinaci, občas u přítelkyně. Nakonec i ty dva roky uběhly, v Praze jsem začala pracovat na Infekční klinice na Bulovce jako sekundární lékařka mezi dospělými i dětmi. Práce se mi moc líbila, ale vyčerpávaly mě noční služby a služby na přijímacích ambulancích, zhubla jsem za 6 měsíců o 16 kg. Při tom jsem se stále snažila otěhotnět, poslechla jsem vždy každou radu, chodila jsem cvičit, opakovaně jsem navštěvovala gynekologické ordinace, pila jsem bylinné čaje. S manželem jsem se zapsali do projektu Astra, který nám podle hvězd vypočítal dny, kdy bych měla přijít do jiného stavu a stále nic. Těch každoměsíčních očekávání a zase zklamání! Manžel zklamání nedával najevo, až po mnoha letech jsem se od něho dozvěděla, jak ho to trápilo. Zpočátku mě povzbuzoval, dodával naději. Když jsem pracovala v nemocnici na Bulovce, chtěl, abych si našla místo bez nočních služeb, nutil mě do jídla, abych ztracená kila zase nabrala.

Všechny moje kamarádky i kamarádi mého manžela měli již jedno nebo více dětí a my stále nic. Co jsme si vyslechli poznámek od přátel, když jsme odjížděli na dovolenou, abychom už konečně začali pracovat na těhotenství. Po 3 letech nám Astra odpověděla, že spadáme do 5 % partnerských párů, kde ani jejich metoda nebyla úspěšná.

V roce 1966 zemřel tchán, manžel jeho smrt těžce nesl a nastaly nám také starosti se zděděným domem, ve kterém jsme bydleli. Dům nebyl v pořádku, střechou zatékalo do bytů nájemníků a to byl stálý zdroj konfliktů.

Pak jsem začala pracovat v ÚSOL na klinickém oddělení. Mým úkolem bylo ověřovat vlastnosti očkovacích látek na skupinách dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Když jsem tuto práci přijímala, netušila jsem, jak moc na mne bude působit prostředí těchto ústavů. Viděla jsem tolik opuštěných dětí a já neměla jediné! Chodila jsem z místnosti do místnosti, chovala jsem děti a mazlila se s nimi, nemohla jsem od nich odejít. Pro naše manželství to nebyla dobrá doba, poněvadž jsem byla týdny a týdny na cestách, vždy jen s krátkou zastávkou doma o víkendu. Moje zaměstnání v ÚSOL bylo zdrojem hádek s manželem, prý bylo dobře, že jsem odešla z Bulovky, když mě to tam tak vyčerpávalo, ale ty cesty po českých a moravských kojeneckých ústavech a dětských domovech! Měl strach z autohavárie. Já jsem mu oponovala, že pobyty na cestách nebudou stále, že už nejsem unavená jako dříve. Dokladem toho bylo, že jsem během několika měsíců získala svoji původní (normální) váhu.

Další zklamání

V jednom dětském domově jsem poznala dvouletého chlapce, který jakoby manželovi z oka vypadl. Hned jak jsem se vrátila z tohoto dětského domova, řekla jsem manželovi o chlapci a nejbližší sobotu jsme za ním jeli. Manžel byl nadšen, sám vše vyřídil na místním soudu, kde za studií praktikoval a zjišťoval další náležitosti potřebné k žádosti o adopci. V hloubce své duše jsem se divila jeho aktivitě a podezírala ho, že si myslí, že mě dítě udrží doma a přestanu jezdit na služební cesty. Najevo jsem mu to ovšem nedala. (Předtím jsme o adopci nehovořili, já jsem se o možnosti adopce vlastně dozvěděla až tehdy, když jsem jezdila po dětských domovech.)

Podstoupili jsme všechna potřebná vyšetření, vedení ústavu nám vyšlo vstříc, rovněž místní soud a tak to vypadalo, že nestojí nic v cestě, aby se k nám chlapec nastěhoval. A přece! Ohlásila se sociální pracovnice, která měla v našem bytě zjistit podmínky vhodné pro dítě. Čekali jsme na ni netrpělivě, chodili poslouchat ke dveřím, ale nepřišla. Místo ní přišlo vyrozumění, že nejsme vhodným párem pro adopci dítěte. Bylo to hrozné, dozvěděli jsme se, že cestou k nám se pracovnice zastavila o patro níže u předsedy uličního výboru a ten vylíčil naši rodinu jako nežádoucí pro socialistické zřízení státu. Tchán kdysi jako advokát pobýval 18 měsíců v jáchymovských dolech a až po roce 1989 jsem se dozvěděli, že přičiněním právě tohoto předsedy uličního výboru. Kromě toho jsme neměli ještě splacený celý dědický poplatek a tak skončila naše snaha o adopci dítěte.

O pár let později jsme si zažádali podruhé o adopci, tentokrát šestiletého chlapce, ale než řízení vůbec začalo, vzali jsme žádost zpět, poněvadž manželova teta, která s námi po celá léta žila a která manžela vychovala, když mu v dětství zemřela matka, nás požádala, abychom ji nechali v klidu dožít a nebrali do bytu dítě.

V roce 1972, to mně bylo již 39 let, se narodila bratrově manželce dcera a o 4 roky později druhá dcera. Tyto naše neteře nám byly velkou radostí, trávili jsme s nimi nejprve víkendy, později i dovolené. V roce 1983 zemřel manžel.

Mateřská naděje

Po roce 1990 se zlepšily moje finanční poměry do té míry, že jsem mohla uvažovat o založení nadace. Věděla jsem, že to bude se zdravotnickou tematikou, jako dětská lékařka jsem pochopitelně uvažovala o nadaci pomáhající dětem. Zjistila jsem ale, že takových nadací je již hodně. Pak jsem si řekla: celý můj život je poznamenaný nenaplněnou touhou po dítěti a bojem o ně. Jako lékařka a zároveň pacientka se v této oblasti orientuji víc než dobře. A měla jsem jasno. Rozhodla jsem se pomáhat párům, které nemohou přijít do jiného stavu nebo těm, které opakovaně potrácejí. Podporu a pochopení jsem našla u pracovníků Imunobiologické laboratoře Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí, která se od roku 1992 zabývá vyšetřováním sterility a opakovaného potácení. Tak vznikla v roce 1995 nadace „Mateřská naděje“. Od té doby se k nám přidali mnozí erudovaní odborníci a mnohá specializovaná pracoviště. Dovedu se vžít do situace párů marně toužících po miminku a díky lékařským kontaktům a znalosti moderních metod vyšetření a léčby (které jsem já nezažila), jim mohu poskytovat naději na kýžené těhotenství.

Moje touha po dítěti byla splněna v březnu roku 2000, kdy se starší neteři narodila holčička Lucinka. Obě Lucinčiny babičky jsou mladé a chodí do práce, takže téměř veškerou pomoc neteři s holčičkou zajišťuji já. Musím říci, že moje pomoc je velice vítaná, trávím s Lucinkou spoustu hodin. Teprve nyní jsem poznala, co to je dětská ručka kolem mého krku, radost nad mým příchodem, dětské žvatlání a úsměv. A tak se mi nakonec splnilo to, po čem jsem celý život toužila.

Převzato z knížky Hany Konečné Na cestě za dítětem – Dvě malá křídla, která vyšla v nakladatelství Academia.